Únor 2010

Sweetest Memory IX.

23. února 2010 v 21:54 | Alien |  Příběhy

9.Kapitola

"Můžu si půjčit to CD?" zeptal se mě Thomas, když zaklepal na dveře mého pokoje.
"To víš, že jo…" odpověděla jsem mu a pustila ho do pokoje. Snažila jsem si vyčesat vlasy, zatímco se přehraboval mýma cédéčkama.
"Kam razíš?" promluvil do ticha. "Na koncert… Patrick mě pozval." Ušetřila jsem mu další otázku.
"Patrick?" podíval se na mě a pouze já přikývla.
"Vy teď spolu-"
"Zdravím!!" vešla do pokoje Silvia se skvělou náladou a plácla sebou do peřin. Thomas jako by rázem ztratil o předešlý rozhovor zájem. Ani já jsem se k němu nevracela.
"Kam se tak parádíš?" všimla si mého přehnaného zájmu vytvořit si něco na hlavě.
"Na koncert Bruce Springsteena, a navíc češu si jen vlasy!" stejně jako jejímu bratru i jí jsem ušetřila jednu otázku.
"To jako sama? To by se mi teda chtělo!" oznámila a já v tom slyšela velkou dávku ironie.
"Sama ne…pozval mě Patrick…"
"Tak Patrick, jo? No možná půjdu taky...Stejně nemám co dělat." Hned jak to vypustila z úst, tak Thomasovi vypadla na zem dvě cédéčka.
,,Jsi si jistá? Já jen , že ty hudbu na způsob Bruce neposloucháš... A navíc... to jim chceš křenit? No tak sestřičko prober se!" Snažil se jí to rozmluvit... A moc dobře věděl proč... Jenže proč, to jsem já narozdíl od něj nevěděla a naivně veřila tomu, že Thomas chce abysme si s Patrickem užili koncert ve dvou a nikdo nebyl přespočetný, a už vůbec ne jeho sestra.
,,Je to moje věc! Furt lepší než se s tebou dívat na bednu a cpát se popcornem."
,,No tak přestaňte už!"
Nemohla jsem to jejich dohadování poslouchat. Silvia se po mě uraženě podívala a zvedla telefon, který do toho ticha začal zvonit.
,,Prosím? " řekla a vypochodovala z pokoje.
,,Tos nemusel Tome , vždyť je to jen koncert..." Usmála jsem se na něj a nechala si vlasy rozpuštěné.
,,Já vim, ale i tak...Nemusí se vetřít všude." Vstal s vybraným CD a s úsměvem opustil můj pokoj. Po pěti minutách se vrátila a tvářila se zas jak předtím. S úsměvem od ucha k uchu.
,,Volal mi Marcus..."
,,A?"
,,Pozval mě na večeři..."
,,Prima..." Bylo mi to volný... No ne? Co já s tim... Pochybuju, že to bylo pozvání abych šla s nimi.. A navíc já už plány přece měla... A o dost lepší!
,,Takže na ten koncert nejdu..."
,,Hm..."
,,Tak ahoj... A užij si to..." řekla naposled a zmizela ve dveřích.
To si piš že užiju!!!
Po patnácti minutách se u nás stavil Patrick. Vypadal nádherně. Měl na sobě tmavé džínsy a bílou košili.
Chtěla jsem mu jeho outfit pochválit ovšem...byl rychlejší!
,,Sluší ti to" usmál se, a mě nachvilku přišlo, že váhá jestli mi má dát pusu. Po dalších pěti minutách co mě plácnul po zádech jako nějakého starého známého zrovna když jsme vycházeli od nás z domu jsem se ujistila v tom, že mi to tak s tou pusou opravdu jenom přišlo.
V hale bylo přelidněno. Člověk v ní neslyšel vlastního slova. Vlastně se nebylo ani čemu divit.
S Patrickem jsme chytli docela dobrá místa. No, jak se to vezme, přišli jsme mezi prvními, takže jsme stáli skoro u mantinelu, měli jsme dobrý výhled...ale to tlačení fanoušků, už tak příjemné nebylo.
Pokaždé když mě někdo namáčkl asi na stejně starou dívku s andělskou tváří, která po mě hodila vražedný pohled, a potom co se její slovník proměnil ve slovník dlaždičův k mé osobě, jsem se proklínala, že já vůbec někam lezla.
Ostatně koncert až na těchto pát vyjímek byl pěkný. Bruce reprezentoval svoji novou desku s názvem "The Ghost of Tom Joad" ovšem nechyběly ani staré songy jako například píseň The River , kterou prostě miluju.
,,Bylo to úžasný..." ohodnotil Patrick vystoupení, když jsme se zase dostali do klidného prostředí - ven. Slabě sněžilo a mráz štípal do tváří.
,,Bruce je můj velký vzor..." usmál se na mě, a já si vzpomněla na tu písničku, kterou Patrick a jeho přátelé hráli na té party před dvěma měsíci. Že by to chtěl dotáhnout tak daleko jako on?
Chvíli jsme vedle sebe šli jen tak mlčky. Po chvilce mi to ticho začalo lézt na nervy. To si nemáme co říct? Nebo Patrick nechce kazit tu atmosféru? Byla opravdu nádherná… Romantika až to bolelo. Snad jsem už doufala jen v to, že mě každou chvílí vezme za ruku nebo mě uchopí za bradu, podívá se mi hluboko do očí, a potom mě dlouze políbí, stejně jako v některém z těch amerických filmů. Byla jsem touto představou tak zabraná a unešená, že jsem přehlédla kolem jedoucí auto. Probrala jsem se až tehdy, když nás ohodilo louží a tak se mé neskutečně krásné představy rozplynuly jako pára nad hrncem. Chvíli jsem se jen tak vzpamatovávala, ale potom jsme se na sebe s Patrickem podívali a ta klidná, romantická a nereálná atmosféra byla ta tam. Zasmáli jsme se opravdu od srdce a poté pokračovali v cestě, zase jsme si měli o čem povídat a témata se tak řinula. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme u nás před vraty a loučili se.
"Děkuju ti za krásný večer"
"Díky i já…" usmála jsem se na něj. A pak se mi podíval do očí. Doslova jsem se v nich topila.
"Uvidíme se zítra?"
"A ty bys chtěl?" Opřela jsem se o zasněžený plot.
"Chtěl bych tě s někým seznámit…" Mrkl na mě a já souhlasila.
"Dobře…takže zítra odpoledne?"
"Ve dvě?" Navrhla jsem a Patrick svraštil čelo.
"A vstaneš do tý doby?" Dobíral si mě.
"Hele!" Zasmála jsem se a ohnala jsem se po něm. Ale těsně vedle!
"Musíš trénovat… Tak zítra ty spáči" Řekl, když se ode mě už na pět kroků vzdálil. Naposled mi zamával a pak zmizel v dálce. Ještě chvíli jsem se za ním dívala. V představách jsem se vrátila ke krásnému neuskutečněnému polibku natolik, že jsem ani nepostřehla, že se silně rozpadalo…

Natalie Merchant- My Skin ( Text + překlad )

23. února 2010 v 21:31 | Alien |  Texty písní

Natalie Merchant

My Skin


Sweetest Memory VIII.

2. února 2010 v 20:17 | Alien |  Příběhy

8.Kapitola

Dalšího dne jsem se probudila do zasněženého rána. V hlavě mi znovu zněla včerejší Patrickova slova. Znovu jsem si rekapitulovala celou naši konverzaci o Vánocích, která mě jen více utvrdila v tom, že si nejsme jeden pro druhého souzeni. Ach jo…
"No tak, Anno… Kolikrát tě budu muset ještě budit?!" ozvala se babička z kuchyně již po třetí. Tak tohle jsem opravdu slyšet nechtěla! Takovýho povyku pro nic, no ne?
Ještě víc, jsem se zachumlala do vyhřáté peřinky a chtěla jsem se ponořit do víru snění. Zase v klídku usnout a zapomenout na okolní svět.
Ovšem to se mi dařilo jen do té doby, dokud se nerozlétly dveře mého pokoje, tak, div nevypadly z pantů.
"Anno… vstávej, máš návštěvu…" řekl klidným hlasem Thomas. Super! Takhle se na mě musí… Jó tak o způsobech tohohle kluka nepochybuju.
"Návštěvu?!!!" Tohle je jiná! Rázem jsem zapomněla na plány jako zalehnout a usnout.
"No, už to tak bude… Někomu se po tobě asi stýská" řekl jaksi trochu záhadně a ušklíbl se na mě.
"Hej! Kdo?!" Div jsem na něj nekřičela, jak jsem byla zvědavá a on ne a ne mi to říct.
"Nech se překvapit… Jo, a jestli můžu sestřenko poradit, tak si udělej něco s tím hárem, co máš na hlavě a převleč se… Já jen abyste nebyli překvapení oba." Zasmál se a vypochodoval z mého pokoje, dřív než ho stačil minout polštář.
Rychle jsem se shlédla ve velkém zrcadle naproti posteli a převlékla se z trička na spaní do rolákového svetru a ošoupaných džínsů. Poté jsem ještě chvilku váhala, jestli mám onu překvapení přijít na kloub. Nebo jestli si nemám zase lehnout. Lákavé to teda bylo! Ovšem přesto jsem se rozhodla pro variantu první.
V celém domě se rozlehlo mrtvolné ticho. Slyšela jsem jen skřípat podemnou dřevěné schody, které věřte, nebo ne už něco pamatují. Tak dost! Vánoce ještě nejsou, abych ho hledala po celém domě, ne?! O tom bych něco věděla!
"Patrick?!" Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem ho spatřila s Thomasem na verandě z kuchyňského okna. Podívala jsem se na svůj ohoz a hned věděla, že to takhle nejde!
Rozběhla jsem se směrem ke schodům, abych se nahoře ve svém pokoji trochu převlékla! Ehm… Jak bych to správně řekla? Oblékla normálně? Možná.
Bohužel tuhle trasu
mi byl čert dlužnej. V Chodbičce, kde po roztátém sněhu zbyla loužička vody, se mi noha jako na potvoru smekla, že jsem se ve zlomku vteřiny válela na zemi, zrovna když Thomas a Patrick vcházeli do dveří. Samozřejmě oba to celé divadélko viděli, takže se řezali smíchy, jak jinak, než na můj účet.

Snad kdybych se nebřinkla do hlavy o první schod, taky bych se smála.
Naštěstí se Patrick projevil coby správný gentleman a nabídl mi pomocnou ruku, kterou jsem jak jinak, než přijala.
Když už jsem zase stála, a byla schopna plnohodnotného života, pokusila jsem se o úsměv, ale hlava mě tak bolela, že jsem spíše předvedla jakousi pokřivenou grimasu, při které se Patrick znovu rozesmál.
"Au!"
Jeho úsměv bylo něco, tak krásného, že jsem ani nepostřehla, kdy se Thomas vypařil jak pára nad hrncem a my se ocitli úplně sami.
"Bolí tě to moc?" Podíval se na mě, tak jak to umí jen on, až jsem úplně zapomněla na včerejší rozhovor a na to, že jsem jen "Kamarádka" jak mě veličenstvo otitulovalo.
"Ne, pokud neumírám…" zasměju se s ním.
Po chvilce mi pomocí ručníku a kostek ledu chladil postižené místo na temeni hlavy.
"Co jsi mi vůbec chtěl?" zeptala jsem se, jednak aby řeč nestála a taky, protože by mě to vážně zajímalo.
"Nic…" řekl s úsměvem.
"Nic? Lidé obvykle nechodí na návštěvy v půl desátý ráno, zatímco polovina baráku ještě spí."
"No tak dobře… Ale u vás v tuhle hodinu polovina baráku byla v tahu a jediný kdo tady vychrupoval jsi byla ty." Cvrnkl mi do špičky nosu. Tak, klid zas jo? Tohle gesto bych si mohla vyložit nějak jinak…Ale ne…vždyť jsem jen KAMARÁDKA, ne? Tak, oč
jde?
"Ale přeci jen?"
"Šel jsem kolem…tak jsem si řekl, že ti řeknu aspoň ahoj" zasmál se na mě.
"A místo toho mi tady chladíš hlavu ledem, co?"
"Nevadí mi to…ten pozdrav byl záminkou, abych tě viděl, a vlastně jsem rád, že k té nehodě došlo, další důvod, proč tu s tebou být o chvilku déle."
Páni! Co na tohle říct?!
"Dobrý…" vzala jsem si od něj ručník s ledem "…začíná mi namrzat mozek, to by bylo špatný." Zasmějeme se a zrovna ve chvíli kdy jsem ho chtěla pozvat na hrnek kakaa a výtečný tvarohový koláč od babičky, si uvědomil, že má ještě hodně práce, a že musí letět. Tě noha!
"Jasně… tak zas někdy…" Loučím se s ním ve dveřích.
"Určitě… a třeba i s tím kakaem, a bez pádu. Jo vlastně…" vytáhl z kapsy nějaký leták a předal mi ho.
"Chtěl jsem se tě zeptat jestli… No jestli bys se mnou nechtěla jít zejtra na tohle vystoupení."
Bruce Springsteen?! Zítra?! V Kölnu?! Já?! S Patrickem?!!
"Páni…já… já nemám slov…. Půjdu strašně ráda…"
"To jsem rád… víš… měl jít se mnou brácha, ale má chřipku, tak jsem rád, že místo něj půjdeš ty…"
"Aha…."
"Vyzvednu tě zítra přesně v pět, jo? Snad do tý doby už budeš vzhůru… Slibuju v 10 tě budit nebudu..."
"Prosimtě, buď od tý dobroty..."
Oba se naposled zasmějeme a krátkým ahoj se rozloučíme. Zítra… No…vypadá to nadějně… A když ne… tak aspoň, ten koncert bude stát za to o tom není pochyb…