Duben 2010

Barby má 35. narozeniny...

28. dubna 2010 v 19:03 | Alien |  Narozeniny!
Hello guys =)
Tak si tak říkám, že jsem dlouho nenapsala normální slovo sem na blog... A tak to napravuju =) dnešek je pro to jako stvořený, už jen proto, že po těch dvou dnech, které jen a jen pršelo, konečně vysvitlo sluníčko a dokonce to chvílema vypadalo, že je léto...Fakt pařák! No ale k věci... nejdůležitější je, že naše Barby dneska slaví už 35. narozeniny... Tyjo... tak strašně to letí... =(
Ale co už... čas nikdo nezastaví =) a já doufám, že se má Barby skvěle a je šťastná...
No a také ji přeju jménem tohoto blogu všechno nejlepší!!!!

Titanic =)

26. dubna 2010 v 22:00 | Alien |  Popelnice xD
Nádherné video z Titanicu =) s nádhernuo písničkou =)

Sweetest Memory XV.

26. dubna 2010 v 21:58 | Alien |  Příběhy

15. Kapitola

Tak jak jsem si myslela se také stalo. Ráno jsem se probudila s mandlema otekléma, tak, že jsem nemohla ani polykat, jelikož jsem hned měla krk v jednom ohni. Hm! Tak pěkný večer... já věděla, že to nebude jen tak...
Sešla jsem schody, kde bylo obyvatelstvo soudím dle hlasů a veselosti, celého domu.
,,Dobré ráno" popřála mi babička i ostatní a hned mi začala nandávat palačinky.
,,No...moc dobrý ne." sesunula jsem na židli vedle Hanny, která byla pořád nějaká tichá.
,,Tamtadadáá!" vešla do kuchyně Helen v nových šatech, které by ji mohla závidět leckterá lesní víla. Ačkoli mě šaty nic neříkají, tyhle byly fakt senzační. O to víc mě štvalo, že je má na sobě zrovna ona...
,,Nádhera!" zajásala její matka, kterou jsem znala pouze druhým dnem, ale čím více času jsem s ní trávila, tím více mě akorát utvrzovala v tom, že je blbší než se zdá.
Helen udělala otočku a všichni uznale pokývali hlavou. Je tohlecto normální?
S nechutí jsem spořádala dvě palačinky s vrstvou marmelády, jen abych se nemusela na ni dívat a hlavně ze sebe dělat šaška jako ostatní.
,,Dáš si taky, Helen?" zeptala se jí babička, která stále servírovala palačinky.
,,Ne děkuji, hubnu, do léta musím být jak proutek, ale děkuji vám."
Povytáhla jsem obočí a snad myslela, že mi i zaskočí. Tahle holka, že potřebuje nějakou dietu?! Tě noha!Vždyť váží sotva 40kg i s postelí... Jestli tady někdo potřebuje pár kilo shodit, tak to ona rozhodně není.
,,To je strašné!" spráskla nad ní ruce babča. ,,Dneska každá dívka hubne. Co je to za módu být vyzáblá až na kost?"
,,To víte, jiná doba. Ale když Helen chce nebudu ji v tom bránit, ba naopak. Myslím si, že jí to jen a jen prospěje."
,,Jen jestli neděláte špatně, Bernadetho. Někdo jako vaše Helen to rozhodně nepotřebuje... Oproti naší Anně je jak laňka"
,,No dovol! Copak já za to můžu?!"
,,A kdo jiný, Anno... Už do sebe cpeš třetí palačinku nemluvě o té vrstvě marmelády!" odpověděla mi místo babičky, její výsost Bernadetha.
,,Vy mlčte! To není vaše věc."
,,Díky Bohu, že ne..."
,,Grr!!"
 Porovnávat nějakou krásnou, blonďatou a už takhle dost štíhlou Helen, s hnusnou, tmavovlasou Annou, která ke snídani spořádá tři palačinky s tučnou vrstvou marmelády. Na to fakt není můj žaludek stavěný...
Prudce jsem se zvedla a vypochodovala z kuchyně. Bohužel mi jejich slova utkvěla v hlavě...
Celý zbytek dopoledne jsem trávila ve svém pokoji a přemýšlůela zda na tom co Bernadetha řekla je něco pravdy. Po chvíli usilovného přemýšlení jsem jí musela dát tak trochu za pravdu.
Opravdu bych se sebou měla něco udělat? Ne... přece jen kvůli tomu, že ta ženská něco řekne se nezměnim. A navíc snad ani nechci. Prostě ne a tečka!
,,Neruším?" vešla dovnitř Silvia bez zaklepání.
,,Jo...ale teď už to je jedno."
,,Super... chtěla jsem s tebou něco probrat."
,,Se mnou? To spíš s Helen, ne?"
,,Ne s tebou. Proč jsi Anno taková?!"
,,Jaká?!
,,Připadá mi, že ti Helen vadí!"
,,Jo to teda vadí! Ještě něco?"
,,Změnila ses."
,,Já?! Já že se změnila? Hm... to je teda pěkný... Koukám že o mě toho víš víc jak já sama. Díky za info. Až zas budu něco potřebovat určitě se na tebe obrátím."
,,Chováš se jak puberťák."
,,To bude asi tím, že pořád v pubertě jsem. Zato ty jsi dospělácká co? Ale to, že to táhneš s ženatým chlapem z tebe hvězdu nedělá!"
,,Eh..."
,,Nemáš co říct? Poraď se s Helen, třeba ti poradí. Ale pochybuju žes se mnou chtěla probrat tohle."
,,Chtěla jsem... aby jsi se přestěhovala k Thomasovi."
,,Jak přestěhovala?!"
,,Na těch pár dní co tu Helen bude... Chtěla jsem aby nemusela být v pokoji pro hosty. A Thomas tam má místo. Michael stejnak domů teď nechodí."
,,Jasně no...Vyhazuješ mě z našeho pokoje?"
,,Nevyhazuju... žádám tě."
,,Jak milé! A co bude až se Michael vrátí? Budu spát na rozhožce?!"
,,Pak je volný pokoj pro hosty..."
,,Který zrovna obývá Helen... jasně no. Fajn..." řeknu uraženě a začnu si vyndávat oblečení ze skříní.
,,To nemusíš... Až Helen odjedou můžeš se vrátit."
,,To jsem ráda... že můžu... ale nevím jeslti budu chtít!"
,,Dělej jak myslíš..." řekla naposled a odešla z pokoje.
Sedla jsem si na postel a tak nějak mě celá ta aféra mrzela. Vzpomněla jsem si, že mám ještě nerozbalený dárek od Patricka. Ač jsem byla bez nálady, tohle jsem si prostě rozbalit musela.
V Balíčku jsem našla fotoalbum. S přiloženým papírkem. "Na Naše společné zážitky. Patrick."
Hned mi bylo líp... Sbalila jsem si pár svých věcí a postupně je natahala k Thomasovi.
,,Vážně ti to nevadí?" Zeptala jsem se ho, když jsem táhla poslední krabici.
,,Určitě ne...aspoň se nebudu nudit." Usmál se na mě a já začala vybalovat a rovnat věci do skříní. Thomas mi dokonce pomohl. Tak nějak jsem si vzpomněla, že ani jeden z rodičů nevolal. Nenechal žádný dárek... Prostě nic.
,,Hned se vrátím." oznámila jsem bratranci a sešla schody do obýváku, ve kterém byla jen babička.
,,Babi..."
,,Anni, ještě že jdeš. Chtěla jsem ti to dát už včera, ale nějak nebyla příležitost."
Posadila jsem se do křesla a čekala až se babička vrátí.
Po chvíli se vrátila s obálkou, kterou mi předala se slovy:
,,Od rodičů..."
,,Ehm...děkuju..." Podívala jsem se dovnitř. A moje očekávání se jen potvrdilo. Peníze... mě si ale nekoupí!
,,A tohle je od nás..." Podala mi balíček.
,,Děkuju, babi... já nečekala jsem to..."
V balíčku byl složený nádherný barevný svetr, čepice a rukavice.
,,Nádhera! Děkuju moc..." Líbla jsem ji pusu na tvář a odebrala se do pokoje. Naštěstí jsem se u dveří včas zastavila a šla o dva metry dál. Hm... budu si muset zvyknout!
Došla jsem k Thomasovi do pokoje a sesunula se na Michaelovu, teď už vlastně moji postel. Chtěla jsem odsud zmizet...Aspoň na chvíli... Utéct od reality... Chtěla jsem aby mě někdo vysvobodil. Ten někdo... Vlastně, měla jsem určitou představu kdo... Ale ten ne a ne. Poté můj zrak spočinul na fotoalbum od toho dotyčného, co leželo na vrchu poslední krabice.
Heh... Prý...Na naše společné zážitky...
,,Anno...tak dáš si nebo ne?"
,,Co?"
,,No kafe.. ptám se tě nejmíň po pátý...Jsi jak duchem nepřítomna."
,,Promiň..."
,,Děje se něco?"
,,Nic... jen tak nějak jsem přemýšlela."
,,O čem? Zase Patrick?"
,,Ne... jen já nevím... nějak mu to pořád nedochází."
,,Co..."
,,No...."
,,Asi už chápu."
,,To jsem ráda..."
,,Já myslím, že to je jinak, Anno... minule na tý terase... no říkal mi něco jinýho." mrknul na mě a zvedl se.
,,Co?" Vylítnu zase plna energie.
,,Neřeknu..." Vyplázl na mě jazyk a mířil po schodech do kuchyně... A já v jeho patách.
,,Prosím. Teď  budu zvědavá."
,,To jsi i tak! A navíc... neřeknu je to tajemství."
,,Ts! Ty jsi na mě zlej!" Mrsknu po něm utěrkou.
,,Počkej já to z tebe stejně vymlátim!"
,,Nejsem si jist."
,,Co tady děláte?" Vešel do kuchyně Michael jako duch v závěsu s nějakou slečnou.
,,Michaeli!" vyhrkli jsme oba najednou.
,,Nějací překvapení." Zasmál se nám. A neotálel s předstaováním.
,,Tohle je Roxy. Moje... přítelkyně. Roxy tohle je má střelená ségra, Anna. A bratranec, Thomas."
,,Ahoj." Usmála se na nás a potřásla si s námi rukou. Roxy jsem si hned zamilovala. Asi proto, že nebyla jako ty barbie pod touto střechou, na které si pomalu musím zvykat. Ba naopak! Její vlasy dosahovaly sotva k ramenům a jejich barva byla sytě červená. Na sobě měla obyčejné roztrhané džíny a triko nějaké skupiny. Tak trochu jsem se v ní shlédla. Po chvíli se s námi rozloučili a odebrali se do pokoje.
No... až bráchovi řeknu, že už tam nebydlí...asi bude koukat! Asi jako já teď... Tak bráška má holku.... A proč já jsem pořád pozadu a nemám kluka? Koukám, že mi nikdo odpovědět nechce...Fajn...Takhle to nenechám...No... Že bych vzala štěstí do svých rukou? No neříká se nadarmo, že každý člověk sám svého štěstí strůjce nebo ano?

http://images2.fanpop.com/images/photos/2700000/Winter-wallpapers-winter-2768536-1024-768.jpg

Yann Tiersen- Summer '78

22. dubna 2010 v 16:16 | Alien |  Já a blog
Nádherná skladba =)



Sweetest Memory XIV.

14. dubna 2010 v 18:43 | Alien |  Příběhy

14. Kapitola

Po chvíli přijemného konverzování jsme došli až před naši bránu.
,,Tak jsme tady, půjdeš dál?"
,,Ne, děkuju. Počkám tady..."
,,Dobře...Tak já jsem hned zpátky." Obdařila jsem ho jedním ze svých úsměvů a rozběhla se k domovu. Chvíli co chvíli jsem zápasila s ledem. Prosím! Ať před ním zase nespadnu. Rozhodně by to nebylo poprvé! Naštěstí jsem balancování na ledu ustála. Uff!
Když jsem vešla do domu, udeřil mě do nosu smrad spáleného masa. MASA! Grrr...
,,No fůj!" Okomentovala jsem ten smrádeček co vycházel z kuchyně. Zamířila jsem nejdřív tam, jak jsem si myslela, že tam bude většina co se rozhodla na pár dní obydlet tento dům.
Myslela jsem opět špatně. Změna co?
Vypnula jsem troubu, spáleného krocana z ní vyndala a otevřela okno, aby tam bylo alespoň trochu dýchatelno. Nešlo mi do hlavy, že si toho nikdo nevšiml. Kde vůbec všichni jsou? Problesklo mi hlavou. Když v tom jsem zaslechla slabý smích vycházející z obývacího pokoje. No jasně!
,,Tam se vám pálí krocan a vy si tu klidně popíjíte vaječňák!" rozrazila jsem dveře a vtrhla dovnitř, a tak zřejmě zkazila jejich radosti, snad z dárků nebo jestli už byli v podnapilém stavu... Těžko říct!
,,Co?!" Vylítla na nohy Babča a div mě neporazila jak se rozběhla podívat se na to neštěstí. Takový povyk pro nic... Já to říkám pořád!
,,Anno, pojď se napít s námi..." Podal mi skleničku strýček Severin aniž bych protestovala.
,,Ne díky." Položila jsem ji na stůl a až teď jsem si všimla jak se Silvia a Helen s účesem, který by jí mohl závidět sám pudl něčemu hihňají....ehm...nebo spíše někomu! Hádejte komu...
,,No tak Helen ukaž Anně co jsi dostala pod stromeček." Pobídla svou dceru Bernadetha. Helen coby slušně vychovaná dívka na úrovni přikývla a své matce vyhověla. PANEBOŽE!!!! JEN TO NE!!! Chci pryč!! HNED TEĎ!!
Zatímco mi během pár vteřin ukázala dvoje šaty, které nemá snad ani sama její výsost královna, jsem netrpělivě hypnotizovala hodiny nad krbem.
,,To není ono... musíš je ukázat na sobě." Promluvila znovu ta bloncka co si říká její matka. To snad dělá nachvál!!  Měla jsem sto chutí po ní švihnout  popelníkem, který jsem měla po ruce. Ale jelikož mám taky nějaké vychování, tuhle myšlenku jsem rychle vypudila z hlavy a raději zatla zuby.
,,No... myslím, že všechny její šaty a další cinkrlata co dostala...a to nemluvim nejméně o šesti párech bot... jsou určitě nádherné, ale pokud dovolíte... Mám naspěch!"
To byla má poslední slova. Vběhla jsem do chodby, kde jsem potkala nešťastnou babičku.
,,No tak babi... byl by určitě dobrý..."
,,Jak to můžeš vědět...maso pár let už nejíš."
,,No... prostě to vím!" líbla jsem ji na tvář a ona se pousmála.
,,No vidíš...hned je líp když se usmíváš...ať s krocanem nebo bez něj..."
,,Díky, Anno. Jsi celý táta."
,,Říkají mi to." pokrčila jsem rameny a vyběhla schody.
Popadla jsem dárek pro Patricka a už jsem se na chodbě soukala do bot. Doufala jsem že tam ještě bude! Led neled! Prostě jsem běžela.
,,Už jsem myslel žes na mě zanevřela."
,,To by se ti líbilo, co?"
,,Popravdě?" přimhouřil oči a zapátral mi v obličeji. Ts!!
,,Radši ne..." zazubila jsem se na něj a přivřela bránu.
,,Tohle je pro tebe..." Natáhla jsem k němu ruku se zabaleným Cédéčkem ve vánočním papíře.
,,Pro mě?" Vypadal překvapeně.
,,Je tady snad ještě někdo jiný?"
,,Ne... já jen, dárky si nedáváme od mých 6ti let... děkuju."
,,Neděkuj! Ještě jsi to ani neviděl..."
,,Určitě to bude pěkný."
,,Kde bereš tu jistotu?"
,,Dárek od srdce...nebo ne?"
Doufám, že nerudnu!!!!
,,Možná....můžeš si vybrat..."
,,Heh..."
,,Kam vlastně jdeme?"
,,Překvapení...."
,,Zase? Myslím, že dneska to už být lepší nemůže... i když..." Zklapni!!! Připadalo mi že už průhlednější být ani nemůžu..... Nebo on slepější? Ne za to může určitě ta "ne"pusa... tak!
Než jsme se nadáli, stáli jsme před jejich houseboatem.
,,Né já už nechci další cukroví..." zaklela jsem když jsem spatřila jejich loď.
,,Neboj jen si pro něco skočím..hned jsem tady, tak mi neuteč..."
,,A když jo?"
Zřejmě mě neslyšel. Nevadí... Tím líp! Proboha, Anno... Ty Idiotko!
Asi po deseti minutách se vrátil také s nějakým balíčkem...
,,Jsem tu..."
,,Vidím..."
,,Tohle je pro tebe..."
,,Co? Pro mě?"
,,Vidíš tady někoho dalšího?"
,,Hmm... pěkně mi to vracíš!" Zasmáli jsme se.
,,To má být ono, to překvapení?"
,,Víš že jsi strašně zvědavá?"
,,Nejsem... kdybych byla už bych to rozdělala." Zavrtěl hlavou a někam mě vedl.
Pravda! Byla jsem zvědavá, chtěla jsem hned vědět co se v balíčku skrývá, ale moje druhé já mi to nedovolilo. Díky Bohu!
Patrick mě dovedl mimo město... Už jsem měla na jazyku... 'Chceš mě znásilnit nebo zabít' ale radši jsem to rychle spolkla. Však je to přeci slušný hoch ne?!
,,Pěknej les...ty se nebojíš strašidel?"
,,Už jsem velký kluk..."
,,Promiň...zapomněla jsem..."
,,Omluva se přijímá."
Po dlouhé cestě jsme se vyškrábali do kopce , kde jsme se posadili na lavičku. Bylo odtud vidět celé osvětlené město...  jen tak mlčky jsme seděli vedle sebe, ale bylo to příjemné ... Věděla jsem, že tohle jsou ty nejnádhernější Vánoce jaké jsem kdy zažila... A Kdo ví... Třeba je začnu mít i ráda...neříkám teď...ale třeba někdy...
No... Ještě z tý zimy tak nastydnout!

http://www.theepochtimes.com/n2/images/stories/large/2008/12/24/Turku_Weihnachten__2__web.jpg

0.0.7- Barby

14. dubna 2010 v 16:14 | Alien |  Kelly Kusovky =)

Sweetest Memory XIII.

12. dubna 2010 v 16:17 | Alien |  Příběhy

13. Kapitola


,,No není to nádhera?" Podívala jsem se na měsícem osvětlenou hladinu Rýna.
,,Viď...hlavně v létě, když můžeš na palubě spát."
Odpověděl mi Patrick a ramenem se opíral o to mé. Až teď jsem si uvědomila, že mě pořád drží za ruku.
,,Ehm..." Ne že by se mi to nelíbilo! Ale....
,,Promiň..." omluvil se, když si všimnul, kam spočinul můj zrak a hned mě pustil.
,,Já jen...pro jistotu...kdyby...ehm...teda...chci říct...klouže to! Tak abys...ne to..." Chudáček, jeho rozpaky mě přinutily se usmát.
,,Jasně...chápu..." usmála jsem se na něj a plácla ho po rameni.
,,Takže?"
,,Ehm...co?"
,,No...měl jsi pro mě nějaký překvápko!
,,Ajo! Promiň...nějak jsem se zamyslel."
,,No to jsem si všimla. Tak šup... Nemůžu se dočkat."
,,Chvíli si ještě budeš muset počkat." Mrkl na mě a otevřel mi dveře. Vešla jsem do osvětlené, teplé, hlučné a cukrovím vonící místnosti. Kolem mě byla spousta lidí nevěděla jsem jak se tvářit natož co mám říct.
Když v místnosti hluk trochu utichl, Patrick nás začal představovat.
,,Ahoj, tohle je Anna. Anno tohle je Kathy, Joey, Jimmy, Barby, Maite, John a Angelo... Jo a tohle je Sean Kathynin syn, Patricie je kde?" Optal se té tmavovlasé co mi ji představil jako Kathy.
,,Nebylo ji dobře, tak jsem ji udělala čaj a teď leží."
,,Aha... no tak nevadí, poznáš ji jindy." promluvil ke mě a usmál se. Kolem mě začal být zase ten rozruch. Panebože kolik těch lidí je?
,,Posaď se..." řekl Angelo a vedl mě k pohovce, kde jsem se posadila a vyfasovala hrnek kakaa.
,,Díky..." poděkovala jsem Angelovi.
,,Cukroví?" Přitočila se ke mě silnější blonďatá dívka. jejíž věk jsem odhadovala tak na 15.
,,Ne děkuju." Páni! To je servis...to si musim doma taky zařídit...
Všichni se mi věnovali a chovali se ke mě jako k vlastní sestře. Strávila jsem tam s nimi příjemnou půl hodinku, docela jsem si s nimi kápla do noty. Hlavně s Maite, která pořád brebentila a dělala blbiny s Angelem. Patrick se mi zatím někam ztratil, ale nebála jsem se, že by na mě zapomněl a nechal mě tu s nimi nebo nedej Bože aby se z nich během chvilky stali kanibalové včetně Patricka a tohle byla past. Haha Anno ty jsi tak pitomá....
Zatímco ostatní se ke mě chovali přátelsky, ten nejvyšší z kluků, John, tak se jmenoval se držel stranou a brnkal na kytaru. Měl zamyšlený pohled a mě přišlo jakoby se mi vyhýbal. Proč proboha?!
,,Angelo! Nekrm ho furt tim cukrovím! Pak si ho budeš venčit sám!"
,,Proč ne? Ať si dá... Když jsou ty Vánoce...Viď Finbare..." odpověděl Jimmymu a strčil psovi do tlamy další linecké kolečko.
Když už jsme tak nějak vyčerpali všechna témata objevil se jako na zavolání Patrick.
,,Tady tě mám." řekl a nacpal se mezi mě a Angela. Páni! Vážně řekl "Tě" ????
,,Už jsi ochutnala Maiteino cukroví?" zeptal se a vzal mi prázdný hrníček.
,,Ano...nacpali ho do mě..." Tak a práskla jsem je!
,,No jo... asi jsem tě měl varovat."
,,Tos teda měl." uznám.
,,Ale tohle asi nemělo být tím překvapením viď?"
,,Ne tohle ne. Ještě chvilku."
,,Tak je čas jít..." Prohlásí Kathy.
,,Paddy, prosimtě půjdete s Annou napřed? John s ostatníma nám pomůžou do auta s těma pytlema."
,,Ok..." přikývl a pomohl mi do kabátu. Když už jsme byli na odchodu, tak nás znovu zastavila.
,,Ostatní Vás pak doženou... Hlavně buďte nějak nenápadní...Chápeš..." znovu přikývl. Narozdíl od něj jsem to já nechápala.
,,Dojdu ho vyvenčit. Pojď Finbare!" rozhodl se Angelo, ale Finbarovi se nechtělo. Lákal ho na další cukrovinky...ale zřejmě byl přeslazený...Brr...kdo by nebyl!
,,Paddy!" Zavolala na nás Barby.
,,Hm?"
,,Pusu..."
,,Jakou pusu?" Nechápal...
,,Jakou asi?" obrátila oči v sloup a s Maite se zasmály. Patrick jen zavrtěl hlavou. A já se musela pro sebe taky usmát.
,,No... asi se nám snaží říct, že..." Začala jsem vysvětlovat. A pohledem jsem naznačila aby se podíval nad nás. Jmelí...
,,Ach tak..." Blik! Cvak! Příjem! Ten je ale natvrdlej....ale krásně!!
Panebože....Teď to přijde! Náš historicky první! A hlavně reálný polibek! Angelo ...Ať už schválně nebo ne... prostě hodil Finbarovi pískací hračku, pro kterou pes běžel. Toho jsem si ale nevšimla...
Nevímala jsem nic...Ani pohledy jeho sourozenců, jak jsem se toho večera domnívala, že to jsou jen přátelé... Nic... Všechno kolem rázem utichlo..Cítila jsem jen svůj zrychlený pulz... Splašený tlukot srdce... Horkost uší...která se rozlévala po celém těle... A Patrickův pohled, který hypnotizoval mé oči, čím víc se přibližoval tím víc jsem byla v rozpacích...
Tak jestli jsem si naivně myslela, že k něčemu takovému dojde, tak jsem myslela špatně! Finbar narazil do Patricka, a ten do mě nechtěně strčil. Jak já tak zřejmě ani on jsme to nečekali. Vzpamatovala jsem se! Přišlo mi to jako hodiny co mě měl políbit a přibližoval se svými ústy k mým, ale ve skutečnosti to bylo pár desítek vteřin...
,,Promiň..." Omluvně se usmál.
,,V pohodě..." odpověděla jsem si a strčila si neposlušný pramen vlasů za ucho.
,,Radši půjdem." rozhodl a odešli jsme... Netušila jsem kam jdeme ani proč... ale přesto jsem si netroufala promluvit první. Jak jsem si po chvilce všimla ani Patrick si netroufal...Jenže někdo to udělat musí!
,,Proč ti říkali Paddy?" zeptám se náhle.
,,No...jsem na to zvyklý od malička... Je to zkratka pro Patricka....irská přezdívka..." vysvětlil mi s úsměvem a já vycítila, že je opět naladěný na správnou vlnu.
,,Aha....a k čemu ty pytle?"
,,Součást překvapení..."
,,Proč máme být nenápadní?"
,,No... proto aby si nás nevšimlo moc lidí."
,,Chcete snad vyloupit banku?"
,,Moc se ptáš..."
,,Když to nevím, tak se zeptám."
,,Taky pravda, ale banku vyloupit nechcem." Pobaveně se zasmál. Ha ha jen se pobav na můj účet!
,,Tak proč to auto.... Kdybyste pak nepotebovali zdrhat, tak jdete pěšky...." Neodpověděl, jen se usmíval. Asi mu dělalo vážně radost, že mě postavil do takovéhle role.
,,Jsme tady..." řekl po chvilce.
,,Nemocnice? Chcete krást pacienty, nebo lékařský materiál?"
Po pár minutách nás doběhl Angelo s Maite a Barby. Přijelo auto s Jimmym, Johnem, Kathy, Seanem a Joeyem.
Ti všichni podávali nejmladším pytle a ti je nosili do nemocnice. Pak přišli na řadu hudební nástroje, které si rozebrali. Patrick inkasoval akustickou kytaru stejně jako John a Kathy měla Perkuse. Společně jsme šli dovnitř... Já a Patrick jsme uzavírali průvod. Kathy se po chvíli zastavila a se zdravotní sestrou se o něčem vybavovala. Ostatní šli do společenské místnosti, kde čekaly děti asi do deseti let.
Kathy, John a Patrick začali hrát melodii známé vánoční koledy "Stille Nacht" a začali zpívat. Děti se k nim, alespoň ti co píseň znaly postupně přidávaly. Maite a Barby rozdělávaly pytle a a sypaly plyšové hračky a různé jiné uprostřed na zem. Těm více stydlivým je podávaly osobně a společně s nimi zpívaly. Byla to úžasná atmosféra. Neuvěřitelný zážitek... A hlavně jsem si vduchu nadávala, že jsem je podezřívala z vyloupení banky.
Po chvilce jsem si všimla blonďaté holčičky, s vlásky andělíčka, jak postává mezi dveřmi za námi a cucá si prst. Mohly ji být tak 4 roky. Podívala se na mě velikýma zelenýma očičkama a trošku se usmála. Usmála jsem se na ni a šla k ní.
,,Ahoj. Já jsem Anna. A ty ?"
,,Silvia..." odpověděla, ale pust si z úst nevyndala.
,,Moje kamarádka je taky Silvia, půjdeš se mnou? Ježíšek ti tady nechal dáreček..."
Stoupla jsem si z podřepu a natáhla k ní ruku, po chvíli váhání se mě chytla a dokonce prst vyndala z pusy.
Dovedla jsem ji k hromadě hraček s kterými si ti menší v plném proudu a nerušeně hrály a ti starší zpívaly s ostatními.
Podala jsem ji do ruky plyšového medvěda jak v ruce dřímá srdce.
,,Děkuju..."
,,Nemáš za co...Líbí se ti?" Přikývla a já si teď všimla Patricka jak se na mě dívá. Usmál se a já mu úsměv opětovala. V nemocnici jsme strávili dkoro dvě hodiny. Pár koled jsme společně zazpívali i na oddělení chirurgie a poté i venku na náměstí, které bylo osvětleno červenožlutými žárovičkami.
Poté se Ostatní sbalili a nastoupili do auta.
,,Paddy, vy nejedete?" zeptal se John.
,,Ne...projdeme se." odpověděl bratrovi.
John přikývl a poprvé za celý večer se na mě usmál.
Srdíčko se mi tetelilo blahem.
,,To bylo úžasný..." uznala jsem, když nám Patrick koupil grog a procházeli jsme se nočním osvětleným městem.
,,Ty jsi byla úžasná, Anno..." Vysekl mi pochvalu a usmál se.
,,Díky, Patricku...opravdu se dají Vánoce strávit příjemně..."
,,Říkal jsem ti to.... nevětřilas...."
,,Ale to bylo předtím... A promiň mi to, že jsem tebe a tví přátelé obviňovala z vyloupení banky."
Znovu se zasmál!
,,Nesměj se mi pořád!" Ohnala jsem se po něm, ale marně...
Ten večer jsem si uvědomila, že i když se náš skoro polibek nepodařil, kdo říká, že žádný nebude ani později? A kdyby přeci jen... Tak aspoň už vím, že s Patrickem můžeme být dobří přátelé...a kdo ví, třeba i nejlepší.... Na tom, že přátelství je důležitější než láska, asi opravdu něco bude...  Tak snad abych se tomu podívala na zoubek...

http://media.cnbc.com/i/CNBC/Sections/News_And_Analysis/_News/_SLIDESHOWS/BestPlacesToSpendXmas/SS_best_places_christmas_que.jpg


Sweetest Memory XII.

2. dubna 2010 v 15:19 | Alien |  Příběhy

12. Kapitola


Dalšího dne jsem se probudila do zasněženého rána. Byly Vánoce a já prvně v životě neměla ten zvláštní "vánočí" pocit.
Přestože jsem je nesnášela, ten den byl vždycky jiný než ty ostatní a to nemám na mysli dárky, jídlo nebo dokonce přetvářku.
To ráno se mi z postele nechtělo vylézt, hypnotizovala jsem strop obložený dřevem. Nevím jak dlouho jsem tam ležela, ale bylo to příjemné.
Byla jsem ještě po včerejším dni unavená a tak nějak vyčerpaná. Bylo mi hlavně líto Patricka, celou dobu se mi v La Patatě snažil zvednout náladu jak jen mohl, což se mu později povedlo.
,,Ty už jsi vzhůru?" nebral to Siliviin mozek. ,,Nojo... nemůžeš se dočkat večera,co?" pokoušela se zahájit konverzaci. Ale nebrala jsem ji na vědomí.
,,No... jsem zvědavá co to zsa dneska bude tady za sešlost, poslední roky sem jezdí i strýček Severin, tetička Roswitha i Hanna."
Vyprávěla a vyprávěla. Chvíli o tom kdo sem možná o letošních Vánocích přijede, pak zase co se událo před roky a bla bla bla. Ten její monolog se nedal poslouchat. Ale jí to zřejmě nevadilo. Začala mi lézt na nervy, od té doby co jsem v Kölnu Silvii nepoznávám. Je jiná než dřív... A nebo jsem se změnila já?
,,Půjdu se osprchovat." vypadlo ze mě náhle a jak jsem řekla, tak jsem taky učinila.
Přišla jsem na jiné myšlenky, únava ze mě opadala a taky se mi zvedla nálada.
,,Dobré ráno." popřála jsem osazenstvu kuchyně a nalila si horký hruškový čaj.
,,Dobré, Anno." odpověděla babička a dál u sporáku připravovala palačinky.
,,Krásně to voní. Chtěla bych s tebou mluvit, babi."
,,Dobře jen, vezmi to nachvilku tady za mě. To bude pošťák." řekla poté co někdo jako urvaný ze řetězu třískal na venkovní dveře. Babička šla otevřít a já jsem se věnovala palačinkám. Nikdy před tím se mi nepovedly, buďto byly spálené nebo se mi roztrhly přímo na pánvi. Nechtěla jsem aby někdo viděl, že jsem budiž k ničemu, tak jsem se snažila. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si nevšimla, že za mnou už nějakou dobu někdo postává.
,,Bude to k jídlu?"
Leknutím jsem s pánví ucukla, která hned potí spadla na zem.
,,No...teď už asi ne... Ale můžu ti to z tý země seškrábat, namažu ti to marmeládou, dám ti tam tunu šlehačky a nic nepoznáš." odvětila jsem bratránkovi zatímco jsem se snažila tu spoušť zlikvidovat, než přijde do kuchyně babička i ta návštěva, která je slyšet na celý barák.
Thomas se projevil coby správnej kluk a pomohl mi.
,,Anno! Jsi to ty?" slyšela jsem známý mužský hlas, ale chvilku mi trvalo než si ho zařadim.
,,Strýčku Severine!" obejmula jsem ho a byla jsem šťastná, že ho po tolika letech vidím. Když jsem byla malá často k nám jezdil on i teta Nora. Nikdy nemohli mít vlastní děti, tak se ke mě a k Michaelovi chovali jako k vlastním. Tyhle návštěvy se ale naší matce nelíbily. A oni k nám přestali jezdit. Za pár let teta Nora zemřela na rakovinu. A mě mrzelo, že jsem si ji téměř nepamatovala.
,,Vyrostla jsi... Je z tebe krásná holka, Anno." Jen jsem se trapně usmála. Měla jsem mokrý vlasy a mouku i na nose. Jestli já jsem krásná, tak to potěš koště!
,,Tohle je Bernadetha." až teprve teď jsem se všimla ženy, která postávala za ním. Měla krásné dlouhé blonďaté vlasy. Roztomilý obličejík. A když mi podávala ruku, její ústa odhalila řádky zářivě bílých zubů. Vedle ní jsem si připadala jak hastroš, tím víc, že jsem na sobě měla vytahané tričko s Mickey Mousem a klučičí kraťasy po bráchovi, zatímco ta vysoká, štíhlonohá blondýna, károvaný kostýmek.
,,Bernadetho, moje neteř, Anna."
,,Těší mě." vykoktala jsem ze sebe.
,,Tak se na to posadíme. Kávu nebo čaj?" ptala se babička těch dvou. A já si všimla, že Thomas se opírá o linku a s otevřenou pusou zírá na tu kočku. Dloubnu do něj loktem.
,,Au!"
,,Konečně budeme tyhle Vánoce všichni pohromadě." rozplývala se babča a nalévala jim kávu do porcelánu. ,, A cože jsi mi to Anno chtěla říct?" Dožadovala se odpovědi. Ale když jsem viděla jak je šťastná nemohla jsem odpovědět jinak.
,,Vlastně.... už nic."
,,Ahoj." přišel Michael do kuchyně. Podíval se na strýčka a odešel ven.
Můj bratr se na tu ženskou ani nepodíval! Zrovna on! To není normální...
,,Anno, zachvíli dorazí Helen. Vyprávěl jsem jí o tobě, ráda se s tebou seznámí."
,,Fajn..." odpověděla jsem a odebrala se do svého podkrovního pokoje, kde se Silvia pečlivě malovala a vybírala oblečení. Což znamenalo, že je v náladě. Ach jo...
,,Co myslíš? Tu fialovou nebo zelenou?"
,,Jsou fajn obě." zalhala jsem, obě halenky s krajkami se mi zdály přišerné, ale nechtěla jsem sestřenici, která si myslela, že obsah jejího šatníku lepší už být ani nemůže, urazit. Tě noha! Až uvídí Bernadethu, může se s těma příšernýma halenama jít zakopat.
,,Myslíš?"
,,Ne...ale vem si na sebe co uznáš za vhodné."
Tím jsem považovala naši debatu za ukončenou. Po slavnostním obědu, dorazila další návštěva. Teta Roswitha s Hannou. A také předtim už zmíněná Helen.
,,Anno, tak tohle je Helen." představil mi na chlup stejnou holku, jako je jeho novomanželka, akorát ve zmenšené podobě.
Oproti ránu jsem už byla převlečená, ale ani tentokrát to nebylo na úrovni. Otrhané jeansy a černý rolákový svetr by přes ní neprošly. Přejela mě pohrdavým pohledem, ale nakonec snad ze slušnosti vykouzlila úsměv na tváři a kývla.
,,Helen... Tohle je Anna, ta o který jsem ti vyprávěl."
Heh, tak jestli jsem ještě ráno měla dobrou náladu, tak teď jsem ji měla na bodu mrazu. Panebože! Přežít s timhle zjevem dva týdny pod jednou střechou bude do slova a do písmene utrpení.
Poté co nás strýc představil nechal nás na chodbě stát a odešel do kuchyně, kde se konal "kávový" dýchánek.
Ani jedna z nás nevěděla, kde začít. Helen si odemě držela značný odstup jakobych byla prašivej pes! 
,,Fajn šaty..." řekla jsem po chvíli, přestože byly nic moc...
,,Dík... Takže... Silvia je doma?"
,,Vy se znáte?"
,,Jo.... jezdíme sem už dva roky vždycky na Vánoce a na léto."
,,Aha...No... ano je doma."
,,Zaveď mě k ní." Nechtěla jsem si dělat hned nepřátelskou krev, ale způsob jakým se mnou jednala se mi nelíbil.
,,Po schodech nahoru. První dveře vpravo." řekla jsem a bez sebevětšího zájmu si navlékla kabát a šla se ven trochu projít. To mi dlouho nevydrželo. Venku sněžilo a já cítila jinovatku i pod tričkem. Už z předsíně jsem slyšela to jejich tlachání.
,,Nojo... tu úplně miluju!"
,,Já taky... ale Roses of Red taky není špatná." konstatovala Helen, zatímco si nechala od Silvii nanášet oční stíny.
,,Nenechte se rušit." řekla jsem, když na mě spočinul jejich zrak.
Připravovala jsem si nějaké oblečení na večer. Přestože jsem babičce řekla, že už ni nechci, tak půjdu s Patrickem. Má tady plno lidí, určitě mě postrádat nebudou a navíc... Nějak mi přijde, že mezi ty fajnový lidičky nezapadám.
,,Páni...tyhle stíny jsou úžasný!" rozplývala se Silvia a já obrátila oči v sloup.
,,Jo jsou fajn.... Mám je od táťky... jsou od Diora."
Panebože! Ještě chvíli tyhle kecy a dostanu kopřivku. V koupelně jsem se převlékla a učesala. A vyrazila. Patrick čekal kousek od našeho domů, přesně jak slíbil. Nálada se mi zlepšila o 100 procent jsem ho viděla.
,,Ahoj..." zamával mi.
,,Ahoj."
,,Tak můžem?" Zeptal se a já přikývla.
,,Ještě se stavíme u nás pro ostatní."
,,Dobře... Jsem zajímavá co to máš za program." zasmála jsem se. Protože mi v La Patatě sliboval, že se mi to bude určitě líbit. A že to bdue lepší než sedět doma a cpát se krocanem.
,,Ten nejlepší. Jak udělat radost někomu jinýmu."
Nechápala jsem, ale to mi nevadilo. Sotva odbylo na šestou, venku byla tma.
,,Páni ty bydlíš na lodi?" zeptala jsem se když mě dovedl před nějaký houseboat.
,,Zvláštní co?" byla jsem překvapená, že jsem v ten večer ani nepostřehla, že to je ten Kellyovic houseboat, který mi tenkrát nadšeně ukazovala Silvia.
Byla jsem šťastná. Když mi na něj pomáhal chytnul mě za ruku. Chtělo se mi létat. Že by tohle byla ta láska?