Červen 2010

Kelly Family- prodám =)

26. června 2010 v 18:02 | Alien |  BlogBazar
Ahojky všem Kelly fanskám =)

rozhodla jsem se, že některé ze svých Kelly cenností ráda prodám dál =)
Kdybyste některá měla zájem stačí mi napsat do komentářů nebo na e-mail ( Nikla7@seznam.cz )
Mám několik plakátů různých velikostí ,CD- originální ( La Patata, Almost Heaven, Who'll come with me, Growin'up ), VHS ( Tough Road I, II, III, Growin Up - ted nevím jestli I. nebo II. , Over The Hump, Street Life, Stadium European Tour , Live at Lorelei , GrossRoad , dále  dvě trička, a nějaké MC ( cena dohodou )
Přeji hezký den, Alien


www.love-my-world.blog.cz


0.1.2.- Paddy

9. června 2010 v 19:13 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

Sweetest Memory XX.

2. června 2010 v 19:06 | Alien |  Příběhy

20.Kapitola

Ano. Už to tak bylo...
V nemocnici nám řekli, že mám slabý otřes mozku a pro jistotu si mě tam nechali několik dní na pozorování. Co kdyby náhodou... Naštěstí jsem vyfasovala samostatný, ehm... nadstandardní pokoj... Ještě se tak s někým dělit o pokoj, nebo televizní program, jakoby to doma nestačilo. Aspoň že v tý nemocnici jsem měla klid.
Dny utíkaly jako voda, pořád jsem na pokoji měla návštěvy, hlavně tátu, které mi nosily květiny spoustu sladkostí a časopisů. Stejně tak Thomas s Leilou, zrovna když neměli brigádu, u mě byli pečení vaření, byla jsem jim za to nesmírně vděčná, díky jejich návštěvám čas běžel desetkrát rychleji... Koho zajímalo, že jsme v nemocnici, psinu jsme si užili, tak i tak...
Podle normálního člověka si snad ani nemůžu stěžovat. Jenže musím... návštěv jsem sice požehnaně měla, jenže ten kterého bych tady chtěla vidět ze všech nejvíc se tu nezjevil... A co víc... Ani nezavolal...
Po týdnu v posteli mě konečně propustili domů. Díky Bohu...
Snad jsem zhubla o pětadvacet  kilo z těch jejich nemocničních blafů... Home sweet Home...
Jo... jenže po chvíli jsem si tím už tak jistá nebyla... ne těmi kily, ale tím sladkým domovem...
,,Silvie, pomoc prosímtě Anně s těmi věcmi." Poprosila babička její výsost Silvinku, ani nevím proč, ale už předem jsem čekala její reakce... I přesto že jsem jí dala svůj lupen na koncert.
,,Ani mě nehne! Ať si to udělá nádhera sama." Nezvedla oči od Bravíčka a dál si hověla na pohovce s nohami na stole.
,,Ale tak tohle už- "
,,Babi... já se jí o pomoc neprosím! Udělám si to sama." řekla jsem naposled a šla jsem po schodech nahoru.
Naštěstí jsem neslyšela jejich rozhovor po mém odchodu celý. Jen vím, že se začaly ty dvě hádat. Probůh... člověk chvíli doma a už je kvůli němu dusno. Vítej doma, Anno.
,,No né...konečně jsi vstala z mrtvých!" Prohlásil Thomas, hned jak jsem rozrazila dveře a pomohl mi s taškami alespoň přes práh našeho pokoje. Och jak šlechetné, určitě bych to ty tři, čtyři kroky neunesla.
,,Díky..." usmála jsem se a plácla sebou na postel.
,,Konečně doma, co?" optal se a posadil se na židli u psacího stolu.
,,Jo to jo... Ty Tome, nebyl tady Patrick?" Ptala jsem se zatímco jsem se vítala s malou bílou chlupatou kuličkou.
,,Patrick? Ne, nebyl."
,,Ani mi nepřišel žádný dopis? Nebo tak něco?"
,,Ne, proč se ptáš?"
,,Já jen tak... od tý večeře se mi neozval. Asi si uvědomil, že to byla chyba a-"
,,Zase meleš, Anno. Ten kluk tě má rád...copak to nevidíš? Toho by si všiml i slepej, tak jakápak chyba! Třeba má jen moc práce... to víš my kluci máme problémy s tím se ozývat."
,,Proč se ho tolik zastáváš? Víš snad něco co já ne?" 
,,Co bych jako měl vědět... nic nevim."
,,No, vypadáš podezřele, bratránku."
,,Přece bych ti nelhal."
,,No to doufám! Jinak si mě nepřej!" Hodila jsem po něm polštář až se na židli zapotácel.
,,Potvoro!" Vrátil mi ho...
,,Pomalu...copak nevíš, že jsem měla otřes mozku?"
,,Ale jen lehkej..." Zasmál se.
,,Pořád je to otřesk."
,,Pojďte na oběd." Vešel do pokoje táta a stejně rychle zas odešel.
,,Jak se vůbec jmenuje tenhle trhač?" Zeptal se Thomas, zatímco jsme sházeli schody do předsíně. No vidíš... Psa mám týden a ještě nemá jméno, chudáček...
,,No, ještě nevím... popřemýšlím..."
Po výtečném obědě jsem se šla s "trhačem" projít ven. Hlavně aby si zvykl na vodítko a taky aby jsem se s ním pochlubila v okolí.
Zrovna když udělal bobek, a já ho lovila novinovou "lopatkou" mě oslovl jakýsi muž... No, ne jen tak ledajaký...
,,Dobrý den." Pravil.
,,Johne. Dobrý den. Jen. Moment." Sebrala jsem hovínko a šup s ním i lopatkou do odpadkového koše.
,,Váš?" Zeptal se a kývl směrem k chlupáčovi.
,,Ano..."
,,Jak se jmenuje?"
,,No, nijak."
,,Nijak? Zvláštní jméno." Přeměřil si mě okem.
,,Teda...nejmenuje se Nijak... nemá jen ještě jméno." Panebože... To je trapný!
,,Aha... dostala jste mě." Zasmáli jsme se společně.
,,Jak dlouho ho máte?"
,,Týden..."
,,A nemá jméno? Podivuhodné..."
,,Ale né... já... neměla jsem čas...teda byla jsem...no nebyla jsem zkrátka tady."
,,Ahá...tak to je jiná."
,,Jo..."
,,Co si jít někam sednout? Je docela chladno."
,,Jo, proč ne... jen... odvedu ho domů. Jdete se mnou?"
Koneckonců, třeba z něj vymlátím nějaké informace o Patrickovi.
Po půl hodině jsme už seděli v La Patatě a popíjeli medový čaj.
,,Chodíte sem často?" Zeptala jsem se když se zdálo ticho, které mezi námi panovalo, už neúnosné.
,,Ano, když teda nejsem zrovna pryč."
,,A co děláte?"
,,No... ladím kytary a vydělávám si zpěvem..."
,,Vážně? Zazpívejte mi něco..."
,,Ne to nejde..."
,,Prosím..."
,,Opravdu ne..."
,,Ale proč?"
,,Proč si vlastně netykáme?"
,,Nevím, když jsem vás viděla poprvé na houseboatu, tvářil jste se jak studený čumák."
Zřejmě jsem ho pobavila, zasmál se. Ze studeného čumáku se vyklubal sympatický mladý muž...
,,Tak to se omlouvám jestli jsem na Vás udělal takový dojem. Já jsem John."
,,Anna..."
A byla pusa... Na tykačku samozřejmě....
,,No... Měla bych jít... Ještě mám brigádu... Kousek odtud. Můžete mě doprovodit."
,,Rád..."
Zacvakl útratu a cestou jsme se bavili o všem možným, o oblíbených filmech, hudebních skupinách. Padli jsme si do noty. Ale... Patrick byl Patrick. Samotnou mě překvapilo, že jsem se na něj za celé odpoledne ani jedinkrát nezeptala.
Na brigádu jsem přišla trochu se spožděním. Však mi to dala šéfová pěkně sežrat, ale jen prvních pár minut, pak mě vítala zpátky a hodila po mě zástěru a rukavice. Tomu se říká přívítaná.
Leila po mě hodila okem, měla jsem totiž v plánu Patricka navštívit a jí zajímalo jak to dopadlo, a u toho drhla fryťák No... To budeš koukat.
,,Tak co?" zeptala se přímo, když šéfová zmizela z očí.
,,Nic... potkala jsem jeho bráchu, tak jsme šli na čaj...stavím se tam zítra."
,,Ty jsi pako... Co když zejtra už čekat nebude?"
,,Ty jsi blbá... bude... proč by ne?" zavrtěla jsem hlavou a dál si hleděla mastných talířů.
,,Když myslíš... Já ho znám jen z tvýho vyprávění... podle toho zněl jako dokonalej, tak proto... Hele už jsi mluvila se sestřenkou? Chtěla bych půjčit to CD..."
,,Kelly Family?" hádal David když kolem nás prosvištěl s koštětem.
,,Jo... přesně ty!"
,,Ne, nemluvila jsem s ní, ale určitě ti ho půjčí..."
,,Co s tím všichni máte?"
,,No dovol? Já nic!" práskla jsem houbou do mýdlových bublin.
,,No jo... jediná normální holka..."
,,Jak jediná?! Abych tě tím koštětem nevzala po hlavě, Davídku." nechala se slyšet Leila a já se musela smát.
Samou radostí jsem se usmívala sama pro sebe a talíře myla doslova zasněně.
,,No tak holka co je s tebou?" Rozhodila rukama šéfová...
,,Takhle s tebou přijdem na buben! Trochu rychlejc!"
,,Anno... pusť mě k tomu.... jsi přítomná?" Starala se Leila a odstrčila mě od nádobí.
,,Já? Ne... jsem jen... zamilovaná... A víš co?"
,,Co..."
,,Bude to Hope."
,,Cože?" Koukala na mě nechápavě.
,,No můj pes... bude to Hope"
Naděje. 
Všechno v poslední době je úžasný... Hned zítra musím vyhledat Patricka ať to stojí co to stojí, přece si ho nenechám vyfouknout! Nic není ztracené a ať si Leila říká co chce, něco tam uvnitř mi říká, že by mě nevyměnil. A kdyby jo? Zatím to nevím... Zatím mám ještě nějakou naději...
Víte v životě vám do klína nic nespadne, zkrátka pro to musíte něco dělat...
A já už se rozhodla...

www.love-my-world.blog.cz

Sweetest Memory XIX.

1. června 2010 v 17:05 | Alien |  Příběhy

19.Kapitola

Z brigády jsem se domů dostala až pozdě večer... Dobře, zas tak pozdě to nebylo, hodiny odbily sotva na osmou, ale já byla ráda, že jsem zapadla do peřin a probudila se až druhého dne. Byla to makačka, to nebudu popírat... Jenže nechci být finančně donekonečna závislá na našich nebo dokonce prarodičích. Takže pokud chci peníze, musím se smekat! Zkrátka, makat musím! A navíc práce šlechtí...copak to neznáte?
Ačkoli jsem se nad kupou umaštěných talířů točila celé odpoledne až do večera, čekalo mě ještě vytírání podlahy, naštěstí jsem na to nebyla sama, celou dobu v tom se mnou jela dívka v mém věku, také brigádnice. Jmenovala se Leila, hnedka jsme si padly do oka, až se chudák David musel trochu víc snažit aby jsme si ho všímaly, a věřte nebo ne... I u těch umaštěných hrnců a talířů jsme si užily dost zábavy... Byla jsem ráda, našla jsem si hned dva nový kamarády, a co víc, možná i budoucí lásku... Koho tím myslím? Nedělejte že nevíte...
Ovšem...neozval se jak přdešlého dne sliboval, ale kluci jsou kluci, tak bych mu to snad projednou mohla odpustit, že?
To co se s talo dalšího rána bych nečekala...
Snad jsem si myslela, že mi po tváři leze moucha, ale ono houby! Olizoval mě pes. Vlastně ještě štěňátko. No, koukala jsem jako z jara. Štěně? Na mé posteli? A dokonce v mém pokoji... Sním či bdím?
,,Ahoj Anni, tak jsi vzhůru..." Nakoukl do mého pokoje táta.
,,Tati? Co tady...děláš?" Promnula jsem si ještě jednou oči, snad pro jistotu jestli mě hned po ránu nešálí zrak. Kupodivu nešálil.
,,Nemáš radost?"
,,Ani nevíš jakou!" Padla jsem mu kolem krku, a sevřela ho v těsném objetí. To že se můj táta objevil v pokoji v půl dvanácté dopoledne věstilo jen samé dobré zprávy.
,,To jsem rád... Mimochodem ten je pro tebe... " Ukázal na malé chlupaté stvoření, které se stulilo k mým nohám. Tohle bylo vážně jako z toho nejrůžovějšího snu... Srdce se mi tetelilo blahem.
Zdá se mi to nebo se můj život vrací do starých dobrých kolejí?
,,Děkuju... takže...co máma?"
,,Máma... jo všechno dobrý, mám tě pozdravovat, a prý tě má ráda..."
,,Aha..." Nezmohla jsem se na něco víc... To jí tak věřit!
Když můj otec oputil můj a Thomasův pokoj, šla jsem se vysprchovat... Zase jsem si začala zpívat... A nikdo mě za to nebuzeroval... Proč taky? Lama...neboli můj milovaný bratr se již včera odstěhoval... By mě teda zajímalo jak si bude vydělávat na živobytí ze svého platu barmana. No co...Jeho život... i ty krabice si dokázal sbalit sám, bez mojí pomoci, zatímco já se potila na brigádě...
Po chvíli svého kvílení jsem si uvědomila, že dneska je ten slavný koncert Kellyovic rodinky. Ha! To pak Silvince napíšu klidně seminárku, nebo budu vyprávět do skonání světa, jak to bylo úžasné, jen ať se uvzteká!
,,Anno, hledá tě tu nějaký hoch!" slyšela jsem tátu zezdola volat.
Do hajzlu!! To je Patrick... Rychlostí blesku jsem z vany vyskočila, omotala si jeden ručník kolem hlavy, další kolem těla a upalovala do pokoje, ve zlomku sekundy jsem na sobě měla oblečení a černila si řasy řasenkou.
,,Krucinál!" Ulevila jsem si, když jsem si pod oko mázla řasenkou a při čištění šmouhu rozmazala snad všude... Takže odznova....Jedno oko, druhý oko. Á kašlu na to!
Popadla jsem toho bílýho chlupáče... Přeci nezůstane v pokoji sám, zatímco já budu randit se svým princem.
Cestou po schodech jsem si vymýšlela proslov, jaký mu hodlám sdělit za včerejší nezavolání.
Ovšem když jsem došla do předsíně, oněmněla jsem překvapením.
,,To si ty?!"
,,Ahoj, Anno... asi jsi čekala někoho jiného."
,,Jo... to čekala, tak... co mi chceš, Davide?"
,,Tohle...nechala jsi ho včera na brigádě... Já jsem se tam ještě včera stavil, no a viděl jsem ho. Tak jsem ti ho přinesl..."
,,Jo díky..." vzala jsem si od něj prstýnek od Patricka. Já husa! Ani bych si nevšimla že ho nemám!
,,Ten je tvůj?" Zeptal se náhle...
,,Ano..." Usmála jsem se a byla na svýho čtyřnohýho kamaráda pyšná.
,,Tak já už půjdu... Někdy se stavím a vezmem ho na procházku, tak ahoj..." Usmál se a odešel... To víš, že jo! Celá hrbatá !
,,Kdo to byl, Anni?" Zeptal se táta jen co se za Davidem zabouchly dveře.
,,Ale...jeden kámoš."
,,Jsi si jistá, že je to jen kamarád?"
,,Naprosto!"
Heh, dávat mě dohromady s Davidem! Panebože.... jen to ne!
Tak a návštěva nebyla podle mých představ... No nevadí...
,,Anni..."
,,Ano?" Otočila jsem se k němu, když jsem byla na odchodu do svého pokoje.
,,Měla jsi svátek...tak jsem si říkal...no, co kdyby jsme si zašli dneska na večeři? Probrali co je novýho a tak..."
,,Dneska jdu na koncert, ale co zítra?"
,,Jasně...proč ne..."
Usmála jsem se naposled a vrátila se do svého pokoje, kde jsem po obědě trávila celé odpoledne, které uběhlo jako voda. Když jsem se po nějaké době podívala na hodiny, málem mě trefil šlak... Do koncertu hodina a já nejsem namalovaná ani připravená!!!!
Začala jsem pobíhat po pokoji a rozhazovala všechno co mi přišlo pdo ruku, hlavně svůj šatník. Po chvice mého pobíhání po pokoji spíše vypadal jakoby se jím prohnalo tornádo...
Ještě jsem lítala s kartáčkem v puse, zrovna když se Tom vracel.
,,Tak co? Vyrazíme?"
,,Ještě chvíli...Musím si vypláchnout pusu."
,,V koupelně je Silvia, a je pěkně nakvašená..."
,,Snad ne kvůli tomu koncertu?"
,,Právě že jo..."
,,Hned půjdem... jen ještě tu pusu."
,,Já ti jí dám klidně hned..."
,,Blbečku." Otitulovala bratránka a vyprskla smíchy...
A rozběhla se směrem ke koupelně... Nabírala jsem na rychlosti... V tu chvíli se dveře koupelny prudce rozlétly a já ležela na zemi...
V tu chvíli kolem mě byla snad celá famílie. Ale nějak jsem nevnímala. Když mě táta podpíral a pomáhal mi dolů ze schodů, málem jsem mu omdlela.
,,Anno... ale to nestihneš ten koncert!" šel vedle mě stejným temptem Thomas...
,,Já vím..."
,,V tomhle stavu tam stejně nemůže, Thomasi." Zmocnil se slova můj otec a Thomas mu otevřel venkovní dveře. Silvia se neomluvila, dokonce nikde nebyla, naposled jsem ji viděla, u koupelny. Mrcha jedna! Určitě má černý svědomí!
,,Ale co ty lístky?" Nedal se bratránek odbít."
,,Tome....vem Silvii, vím jak moc tam chce...."
1