Červenec 2010


0.1.6. - Maite

30. července 2010 v 20:19 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

9.11.2002

Maite Kelly Fernsehgarten Backstage

30. července 2010 v 20:13 | Alien |  Maite

Sweetest Memory XXIII.

29. července 2010 v 18:02 | Alien |  Příběhy

23.Kapitola

,,Něco se ti stalo?" Zeptal se mě David, když jsem stírala podlahu.
,,Mělo by?"
,,Ne, ale doufal jsem, že jo."
,,Jsi divnej." Odpověděla jsem a dál si všímala koštěte.
,,Nechceš jít dneska do kina?"
Nadechla jsem se a počítala do deseti. Prý to má uklidňovat!
,,Promiň, už něco mám."
Ale David byl neodbytný. Pořád mě těmi svými dotazy tak akorát rozčiloval.
,,A co zítra?"
,,To už taky něco mám, třeba jindy."
Tím jsem samozřejmě myslela NIKDY.
,,Hm...tak platí, pozítří v osm" Budu tam!" A než jsem se stihla nadechnout a vymyslet si další výmluvu, zmizel.
Leila se už třetí den neukázala v práci a ani o sobě nedala vědět. Šéfová, byla na větvi a já s Davidem jsme toho měli třikrát víc na práci. Grrr..
Po Práci na mě čekal Patrick v kloboučku a slunečních brýlích. Jakoby snad svítilo Slunce nebo co.
,,Už zase ten převlek?"
,,Psst!!" Zacpal mi pusu a odvedl mě za kupy dřeva, co zbylo ještě ze zimy. Poté se rozhlédl na všechny strany. 
,,Co je? Musíme jít, čeká na mě brácha. Mimochodem, proč máš na sobě zase ty strašný brejle a klobouk? Poslední týden nenosíš nic jinýho. Jak kdybyses schovával."
,,Jde o to, že teď se nemůžu moc ukazovat na veřejnosti."
,,Proč ne?"
,,Protože... nemůžu ti to říct."
,,Něco tajíš?!"
,,Rád bych ti to řekl, ale teď to prostě nejde."
,,A kdy teda?"
,,Já nevím....jindy."
,,Nebo taky nikdy..."
,,Né, vážně ti to chci říct, jen na to není vhodná doba."
,,Jenže to nebude nikdy!"
,,Ale..."
,,Co ale?! To jsou pořád nějaký tajnosti! Chodíme spolu, Patricku a ty mi jen v jednom kuse lžeš! To není fér!"
,,To bys nepochopila."
,,Díky, že pochybuješ o mé inteligenci!" To už jsem byla naštvaná opravdu, otočila jsem se a chtěla odejít.
,,Anno, počkej!"
,,A na co? Na to, až si vymyslíš další lži?"
,,Mělas pravdu, není to vůči tobě fér...řeknu ti to, ale potřebuju si být stoprocentně jistý, že ti můžu věřit."
,,Tak to je mi líto, myslela jsem že mě máš rád. Že mi důvěřuješ. Ale jak vidím, spletla jsem se."
Do očí se mi draly slzy, měla jsem ho ráda jako nikoho předtím, byla jsem zklamaná, že o mě pochyboval. Nechtěla jsem odejít. Nechtěla jsem před ním brečet. Bolelo to! Přesto jsem se otočila a odešla. Volal na mě. Ale zbytečně.
,,No kde jsi?!" Ospil se na mě Michael.
,,Čekám tady jak kretén už 15 minut!"
,,Hm..."
,,Co ti je?! Nejsi drzá, nehádáš se."
,,Co by mi furt mělo bejt?! Dejte mi s tím pokoj, všichni!"
Běžela jsem pryč, chtěla jsem být sama, někde kde bych se mohla vybrečet. Jasně, brečet jsem nechtěla. Ale prostě to na mě teď přišlo. Nevěděla jsem kam mám jít. Z mraků se spustil slejvák. Nechtěla jsem jít domů, kde mě nikdo a nic stejně jako vždycky nečekalo, obvzláště teď když byla babička s dědou v lázních a táta si zrovna balil kufry.
Najednou jsem si vzpomněla na jedno místo, na místo, na které mě Patrick vzal o Vánocích.
Neváhala jsem a šla.
Než jsem tam došla, všimla jsem si, že na lavičce někdo sedí. No, nebyl to jen někdo. Byl to ten, se kterým jsem nechtěla vůbec mluvit. Na poslední chvíli jsem se rozhodla vzít nohy na ramena. Zradilo mě mokré listí pod nohama. Všiml si mě.
,,Anno, co ty tady?" Vstal a šel přímo ke mě.
Promočená a naštvaná jsem se pokoušela vstát. Chtěl mi pomoct. Já nechtěla. Vstala jsem a jen tam tak blbě stála.
,,Haló umíš mluvit?"
,,Nevěděla jsem, že tady budeš."
,,Jak bys taky mohla, ale chodím sem často. Je to naše místo."
,,Naše?"
,,Moje a Paddyho."
,,Aha..."
,,Mimochodem kde ho máš? Říkal, že jde za tebou."
,,Jo to šel..." Ačkoliv jsem s nikým mluvit nechtěla, přesto jsem s Angelem šla a posadila se vedle něj.
,,A?"
,,A nic! Co chceš vědět?"
,,Nene, nic... Měl pěknej vohoz co." Zakřenil se na mě.
,,Jo to měl..." odpověděla jsem bez zabarvení, konec konců to byl ten jeho fešnej převlek, kvůli kterému se to celé zvrtlo. A hlavně to jeho tajnůstkáření! Blbec!
,,A né... vy jste se pohádali co?"
,,Proč měli bysme?"
,,Sedíš tady jak sfinga, šel za tebou, ale ty jsi tady a on ne."
,,Ježiš! Ty seš hroznej Columbo!"
,,Promiň." Zasmál se.
,,Víš co mám nápad... půjdeme k nám. Dáme si čaj. A..." Asi si všiml že ho neposlouchám.
,,Haló. Víš co? Jdeme... u nás se pobavíš."
,,To není dobrej nápad."
,,Ale jo je..."
A já už nic namítnout nemohla. Angelo byl neodbytný.
Cesta ubíhala rychle, Angelo se snažil přivést mě na jiné myšlenky a vskutku se mu to dařilo. Než jsme došli k jejich houseboatu, byla jsem naladěna na správnou vlnu.
Najednou jsem si uvědomila, že to není jen nějaký houseboat Patricka a jeho rodiny, ale že už jsem ho někdy předtím viděla...
Ale kde?
,,Angelo... dík, ale já už musím jít."
,,Cože?"
,,Jo! Měj se...! "
Běžela jsem domů jak nejlépe jsem uměla. Hlavou mi furt vířily všelijaké otázky, na které jsem neznala odpověď...
Sakra! Proč mě ten houseboat tak zarazil?! Vždyť jsem u nich už byla, tak proč až teď?!
A pak, když jsem doběhla domů a ve svém pokoji opřená o dveře jsem se vydýchávala mi to došlo...
Patrick... Paddy... Houseboat...Zpívající rodina... Převleky... Jak Patrick, tak tenkrát Angelo v tom obchodě... Tajnosti... Thomasovy rozpaky...Zamilovaná sestřenice...  The Kelly Family...
Neváhala jsem, běžela jsem do Silviinýho pokoje. Aniž bych dbala na soukromí, otevřela jsem její šuplík, kde měla vždycky plakáty a časopisy. Stačilo se na jeden podívat a bylo to jasné. Moje domněnka se potvrdila! Byl to on! 
Motala se mi hlava, nemohla jsem se nadechnout, před očima jsem měla milióny obrazů a hlasů... a pak... jsem už nic nevěděla...
www.love-my-world.blog.cz

0.1.5. - Patricia

24. července 2010 v 18:51 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

Sweetest Memory XXII.

24. července 2010 v 18:41 | Alien |  Příběhy

22. Kapitola

,,Bylo to naprosto parádní. Hlavně když jsem tancovala s Thomasem, Anno, on je tak parádní..."
horovala Leila o včerejším večeru, po cestě domů již po několikáté. Od tehdé diskotéky, na kterou jsem s nima šla jen do půly, a pak se vrátila kvůli ušpiněným šatům, načež jsem potkala Patricka, uplynuly dva týdny. Od té doby chodí Leila, David, Thomas a Silvia, pravidelně každou sobotu... Jen já ne. A nikdo si ani mou společnost nevyžaduje, tak co... No, možná by tu někdo přeci jenom byl. Patrick. Od toho osudného dne kdy mě potkal v osudnou hodinu na osudném místě jsme si spolu vyšli snad každý den. Snažil se mi nahradit ty tři týdny, které se mi neozval. Taky jsem mu to dala pořádně sežrat. Řekl mi že měl moc práce... No jasně. Přesto, že jsem mu nevěřila, protože když jsem se ho na jeho práci zeptala to rychle zakecal, přikývla jsem. Myslet si konec koncůmůžu co chci.
,,...škoda žes tam nebyla."
,,Hm..." Přinutila jsem se k úsměvu. Zdálo se, že se nám Leila zamilovala.
,,Jo... hele nezlob se, to je hodin, musím jít. Táta se mnou chtěl ještě mluvit. Tak ahoj, zejtra."
,,Zítra mám volno, zapomnělas? Je neděle... Jdeme s Thomasem do kina."
,,Wow... No, tak to si užijte, pak budeš vyprávět. Už fakt musím, ahoj."
Rozloučila jsem se dřív, než mě Leila stačila zavalit další hromadou novinek. Přidala jsem pořádně do kroku, abych byla doma včas. Od té doby co jsme  se snažili být s tátou jakž takž za dobře, se docela doma napětí uklidnilo a já to nechtěla teď pokazit a už vůbec né takovou prkotinou jako je pozdní příchod. Doma jsem byla coby dup, jenže mě čekalo nezvyklé ticho a prázdno. Jen z kuchyně jsem slyšela cinkot příborů. Nakoukla jsem dovnitř a...
,,Dědečku! Co ty tady?"
,,Anno, pojď ke mě, holka. Nemáš radost?" Objal mě a pocuchal ve vlasech jako za starých časů.
,,Ale ovšem, že mám. Kde jsou všichni?"
,,Babička šla do města nakoupit... aby jste tu nepomřeli hlady."
,,A táta?" Zeptala jsem se zatímco jsem přehodila kabátek před židli a postavila vodu na čaj.
,,Toho volali do práce... Ty, Anno. Chci ti něco ukázat... " Pravil dědoušek a já se i se zalitým čajem posadila ke stolu. Chvíli se štrachal mezi složkami papírů, a pak to našel.
,,Páni... Mariánské lázně v Karlových Varech?"
,,Ano, pojedeme s babičkou." Pochlubil se. A já jen tiše záviděla.
Ale vyměnit Patricka za lázně? Ani náhodou...
,,A kdy jedete?"
,,Pozítří... máme totiž dnes 47. výročí svatby."
,,Je to krásný dárek. Moc vám to přeju, zasloužíte se to, oba..."
,,Jsi hodná, Anno..."
Ještě chvíli jsme klábosili o jejich životě. Povídal mi o tom jaká byla babička když ji poznal historky z mládí a jiné. A já si uvědomila jak je jejich život bohatý. Uvědomila jsem si, že já skoro žádné vzpomínky, o kterých by se dalo takhle hovořit snad ani nemám. Později ve svém pokoji jsem slyšela třísknutí venkovních dveří. Poté jsem zaslechla Silvii... nikdo jiný podpatky běžně nenosí. Vzlykala.
,,Můžu dál?" Po několikaminutovém přemlouvání samu sebe jsem se dohodlala, zaklepala a nakoukla dovnitř, leč Silvia neodpověděla. Tak jsem se pozvala sama. Posadila jsem se na svou "starou" postel a zkusila štěstí znovu.
,,Co se stalo, Silvi?" řekla jsem konejšivým hlasem jako bych to udělala ještě před příchodem andělské tvářičky jménem Helen. Jasně. Nemusela jsem nic takovýho dělat, nikdo mě nenutil, a navíc za to jak se ke mě sestřenka chovala... Ale...zkrátka.. byla jsem to já. Ještě nebylo tak pozdě...
,,Ty se o to zajímáš?" Řekla mezi vzlyky.
,,Věř mi nebo ne, tak ano. Pořád jsi moje sestřenice. A nerada tě takhle vidim. Tak co se stalo?"
Přestože měla obličej zalitý slzami, vděčně se na mě usmála.
,,Marcus on...on..."
,,Už vím odkud vítr fouká...."
,,Chápeš to?! Tahá se se mnou slibuje hory doly! Jak už buduje byt a že se za dva měsíce až mi bude osmnáct do něj společně nastěhujem! A najednou mi dneska řekne, že jsem sice krásná, ale blbá malá holka! A že on se vrací ke svý ženě a dvoum dětem!" Odpověděla a zase se rozvzlykala.
Neměla jsem slov...
,,Co na to říct... Je to hajzl!" Nechtěla jsem ji říct nic v tom smyslu "já ti to říkala" protože by to bolelo o to víc, přestože se tohle sem zrovna hodilo nejvíc.
,,Jo...jenže já nikoho neposlouchala a věřila mu..."
,,To bude dobrý.." Hladila jsem ji po zádech.
,,Proč tohle děláš? Ani si to nezasloužim... Jak jsem se chovala... nejradši bych si nafackovala."
,,Jo... chovala ses fakt strašně, ale nikdy není pozdě to napravit."
,,Promiň..."
,,Do smrti dobrý?" Mrkla jsem na ni a ona se zasmála a přikývla.
,,Tak... jakej byl koncert?" Lehla jsem si vedle ní a snažila se ji přivést na jiné myšlenky.
,,Jo, myslíš ten, na kterej jsi měla jít, ale já tě třískla dveřma?"
,,Jo přesně ten..." Zakřenila jsem se na ni a ona se rozpovídala.
,,Úžasnej. Škoda žes tam nebyla. Hráli skoro až do půl noci a při An Angel mi přišlo, že se Paddy n mě podíval."
,,To jsi byla tak blízko?" Nedalo mi to a zeptala jsem se, při pomyšlení na tehdejší její vyšilování ohledně koncertu.
,,Ne..." Zasnila se a já čekala co z ní vypadne. ,,...cítila jsem to."
Chvíli mi to trvalo než jsem v sobě udusila všechen smích co se zuby nehty dral ven.
Polkla jsem.
,,Ty jsi magor!"
,,Ale ne... jsem jen nešťasně zamilovaná do kluka, kterýho nikdy nepoznám blíž."
,,Ale jsou přece i jiní kluci..."
,,Jo, to jsem viděla... kretńi!"
,,Říkám kluci... ne ženatí chlapi."
,,No jasně... půjdu Ti vyvenčit čokla. Vypadá to, že s tebou chce někdo mluvit." Řekla náhle když po zaklepání na Silviin pokoj nakoukl a poté vstoupil můj otec.
,,Anno, na slovíčko." Posunkem prstu mi naznačil, že ho mám následovat. To jsem také učinila. Táhl mě až do kuchyně. Kde se posadil k odpolední kávě.
Když jsme se posadili jen se na mě díval.
,,Co je?" Zeptala jsem se když mi jeho zírání začínalo drásat nervy.
,,Nic nic..."
,,Nevoláš si mě do prázdný místnosti, když nic. Tak co jsem provedla tentokrát?"
,,Nic..."
,,Tak o co jde?"
,,Odjíždím..."
,,Co? Kdy? A... kam?"
,,Pracovně, dneska si mě volali kvůli tomu do práce. Letím do Austrálie. Na tři týdny."
,,Téda, takže se letíš kochat klokanama?"
,,To asi ne." Zasmál se.
,,Můžu jet taky? Austrálie... tam jsem vždycky chtěla..."
,,Nepovídej... vždycky jsi chtěla do Irska."
,,Nojo, to taky... tak můžu?"
,,To asi ne, jedu tam pracovně, na klokany nebude čas."
,,Hm..."
,,Jindy, ok?"
,,Jo...snad..."
,,Děda taky odjíždějí, takže tu budete sami, jste už dospělí...skoro... dokážete se o sebe postarat, nemám pravdu?"
,,Jasně že jo... To zvládnem..." Mrkla jsem na něj a byla o tom přesvědčená.
Alespoň do té doby dokud mi neoznámil, že na nás "dravou zvěř" bude dohlížet můj dospělý, úžasný, chytrý a milující bratr, Michael...


www.love-my-world.blog.cz





Koláže Patrishky

22. července 2010 v 10:43 | Alien |  Patricia
Na Facebooku v jedné skupině jsem našla opravdu nádherné koláže Patricie, tak jsem se rozhodla, že se o ně podělím i s Vámi =) snad se Vám budou líbit =)

www.love-my-world.blog.cz

0.1.4.

19. července 2010 v 23:26 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

The Kelly Family - Mama ( text + překlad )

19. července 2010 v 23:25 | Alien |  Texty a překlady písní

The Kelly Family

( Best of Kelly Family 2 )

Mama

Lead Vocal : Paddy Kelly


>>>

0.1.3. - Kellys

14. července 2010 v 20:48 | Alien |  Kelly Kusovky =)
http://userserve-ak.last.fm/serve/500/172824/The+Kelly+Family.jpg

Sweetest Memory XXI.

11. července 2010 v 11:27 | Alien |  Příběhy

21.Kapitola


,,Co to je?" Zeptala jsem se poté co mě přišla Leila jednoho sobotního odpoledne navštívit a mávala mi před očima kusem fosforového papíru.
,,Sklep??" Zhrozila jsem se když jsem papír zachytila do svých rukou a přečetla si nadpis. Více jsem si přečíst nestihla, Leila mi ho vytrhla aby mi mohla předčítat. Jak milé!
,,Jo... je to diskotéka. Od desíti. Anno, řekni, že půjdem!" Podívala se na mě těma svýma velkýma modrýma očima a zaprosila.
,,Já nevím..."
,,Co bys nevěděla?! Půjdem spolu. Vezmeme Davida, a ty můžeš vzít Silvii, vlastně jsem přišla pro ta CD."
,,No my teď zrovna mezi sebou nemáme nejlepší vztahy."
,,S Davidem? No neřekla bych....mě přijde že on-"
,,S Davidem ne, se Silvií!"
,,Kašli na vztahy... aspoň nás bude víc... Ach bože, víš kolik tam bude kluků?"
,,A feťáků, pubertálních holek co nemají o sobotních večerech nic jiného na práci než si hrát na starší a-"
,,Jsi proti tomu moc zaujatá... musíme se pobavit. Navíc David s tebou už počítá. Všimla sis? Asi na tebe bere."
,,Kašlu na něj."
,,No jo... slečna už prince našla." Zakřenila se na mě a já po ní švihla polštář. Uhnula. Potvora!
,,Mimochodem...byla jsi za ním?"
,,Jo... předevčírem jsem ho nezastihla, ale aspoň jsem se pobavila s jeho sourozenci."
,,Fákt?? Má nějaké bratry?"
,,Jsi hrozná... Já ti vyprávím svoje story a ty se zajímáš jen o to jestli náhodou někde nejsou volní kluci." Na oko jsem se urazila, ale cukaly mi koutky.
,,No jo... ale osmnáctka na krku, děvče. No... tak povídej, co dál?"
,,A tak jsem se tam stavila druhý den. No a vyšli jsme si, bylo to úžasný. Vysvětlil mi proč se mi nemohl ozvat. A proč mě tenkrát ve městě tak odbyl."
,,A proč?"
,,Neskákej mi do toho, ty nedočkavče. Nebo ti nic neřeknu!"
,,To bys mi přece neudělala... Mluv prosimtě."
"No, jo...No, moc se mu o tom mluvit nechtělo, ale jeho tatínek prodělal mrtvici, zrovna mu to sestra volala, když byl ve městě, proto tak pospíchal."
,,Chudák... víš co? Tak ho vytáhni do Sklepa, konec konců čím víc nás bude, tím bude víc srandy."
,,Nemyslím si, že by šel... Určitě už něco má."
,,Jak myslíš... Hele jdu si pro to cédo a rovnou se Silvii zeptám na tu disku. Jo, tak zatím. V půl desáté vás vyzvedneme."
,,Ale já-"
,,Pá! A nezklam mě!" A zabouchlo mi to křehké stvoření dveře před nosem.
Grrr.... Povzdechla jsem si. Venku bylo po dlouhé a studené zimě překvapivě teplo. Sníh už taky žádný nebyl, to co tady bylo, byly moje rozdílovky. Už za týden... A já pořád nic neumím.
,,Můžu dál?" Nakoukl do dveří táta a až poté zaklepal.
,,Už jsi tady."
,,No jo. Copak děláš?" Zeptal se sedl si na okraj postele. ,,Šprtáš?"
,,Ještě to tak! Mám toho plný kecky...Nic neumím, všechno se mi motá dohromady, nějaký buňky, a tkáně a latinský názvy, kosti, nervy, bože!"
,,Ty máš teď na dranc co?" Hádal...
,,Hm... víš tati, přemýšlela jsem. Já tam vlastně ani nechci. Ze mě zdravotní sestra nikdy nebude..."
,,A co budeš dělat?! Vykašleš se na školu?!" Vstal a začal pochodovat po pokoji, rozhazovat rukama a udílet mi rady do života... Jakoby se o to někdo prosil, že?
,,Co já vím! Na zdrávku už nepůjdu!"
,,Fajn...jak chceš. Ale školu si vybereš. Od příštího roku nastoupíš do prváku."
,,A jak mě k tomu přinutíš?! Pořád jsi jen v práci!"
,,Snad mi nevyčítáš, že pracuju! "
,,Ne! Ale čas by sis na mě aspoň jednou do měsíce udělat mohl! Vůbec o mě nic nevíš! Nevíš ani že jsem na zdrávku nechtěla! Už v prváku! Donutili jste mě, ty i máma!"
,,To protože jsme chtěli abys měla vystudovanou dobrou školu. Sestry budou potřebovat pořád. A čas jsem si na tebe udělal, nepamatuješ se? Ale už jsi něco měla."
,,Blbý načasování...Když já jednou nemůžu tak je to špatně, ale když ty nemůžeš pořád, tak je to jen a jen dobře!"
Odtrhl oči od koberce. A podíval se do mých. Nebyl to pohled plný hněvu, jak jsem očekávala. Byl smutný... odešel.
Asi jsem k němu byla moc tvrdá... Ale co už... Aspoň se nemusím učit...Zahodila jsem učebnici Somatologie abych ji už nikdy neviděla, pod postel a hledala nějaký zamilovaný příběh. Abych si to odpoledne krapet zpříjemnila.
,,Nerušim?"Nakoukl do pokoje Thomas.
,,Rušíš!"
,,Vždyť se neučíš."
,,Co tobě je do toho!"
,,Máš pravdu... nic, ale chci ti říct, že jsem potkal na chodbě Leilu a pozvala mě na disku...asi půjdu."
,,Hm..."
,,Tobě to nevadí?"
,,A co mam dělat?! Zamknout tě do sklepa?! Nebo na půdu?!"
,,Nevím co ti je, ale nemusíš na všechny prskat. Nic mi do toho není, ale tvůj táta je fajn člověk, tohle si nezaslouží, Anno."
,,Máš pravdu. Nic ti do toho není."
,,Já ti nic neudělal..." podíval se na mě bratránek svýma krásnýma očima a měl se k odchodu.
,,Tome?"
Zaváhal, ale otočil se. Uvědomila jsem si, že někteří lidé hrají v mým životě důležitou roli a... za moje nálady nemůžou. Sama jsem nevěděla proč jsem byla tak podrážděná. Vždyť všechno bylo tak fajn...
,,Hm?"
,,Promiň. Ty za nic nemůžeš. Budu ráda, když půjdeš. Aspoň se tam nebudu cejtit cize."
Pousmál se a rozcuchal mi číro a mrkl na mě. Jo, takovej už byl Tom. Klidnej, vyrovnanej, a celkově... Nebýt to můj bratranec, jdu do něj...!
Zhruba po osmi hodinách jsem se před zrcadlem líčila, ačkoli mi je tenhle pojem hodně cizí. Svázala jsem si vlasy do ohonu a nazula si kozačky. Leila zazvonila přesně v tolik kolik slíbila. Ona je prostě přesná! Cesta tam byla skvělá. S Tomem jsme se pořád něčemu smáli, narozdíl od odpoledne jsem měla tentokrát skvělou náladu a uzavírali jsme pochod. Se Silvií, kterou jsem se snažila co nejvíce ignorovat se bavil David, ale neuniklo mi jak se každou chvíli otáčí. Co kdyby náhodou... Idiot! Jakoby nevěděl, že jsme s Tomem jako bratr a sestra.
Bohužel to co mi řekla odpoledne Leila se mi vrylo do hlavy. David... a brát na mě?
Bože....snad ne. Ale se Silvií... Hm... to by byl pár. Musela jsem se uchichtnout sama sobě.
,,Čemu se směješ?"
,,Ale...ničemu...jen jsem si vzpomněla na jeden vtip... chceš ho říct? Takže... běží ryba do kopce a-"
,,Bacha auto!" Zařve David a stáhne mě na zem., přímo do bahna.  Bohužel měl pravdu. A já ho nemohla seřvat za to, že jsem si o silnici rozedřela koleno, roztrhla punčochy a jsem celá od bahna, jelikož jsem skákala v silnici a blbla s Thomasem a byl to David, kdo mi nejspíš zachránil život.
,,Jsi v pořádku?" Optal se bratránek a pomáhal mi na nohy.
,,Jo!" Zavrčela jsem a měla náladu pod psa. Tahle jít mezi lidi?! Ani náhodou!!
,,Tak pojďte už tam budem." Snažila se nás popohnat Silvia.
,,Já takhle nikam nejdu." stála jsem na místě, zatímco ostatní o kousek popošli.
,,Cože? Proč?" Zeptala se Leila a vytřeštila ten svůj kukuč.
,,Proč asi? Se na mě podívej."
,,No, tak bóže, je to jen koleno, a ty punčochy můžeš vyhodit." Pravila má věrná přítelkyně.
,,Jo... a tričko, kabát... to taky můžu vyhodit?"
,,Jsi fakt nemožná."
,,Vždyť tam bude stejně skoro tma. A v tom davu si nikdo nevšimne." Přilila do ohně Silvia.
,,Jsi úplně blbá?! Tobě se to kecá! Víte co?! Jděte si sami! Já se vracim!" Otočila jsem se na podpatku a dala se do kroku.
,,Anno, počkej. Půjdu s tebou!" Ozval se David.
,,Neobtěžuj se. Mozek mám, oči taky! Domu trefim s tebou i bez tebe! "
,,Tak půjdu já." nabídl Thomas.
,,Ne, Tome, to není třeba. Jdi na tu disku a užijte si to." otočila jsem se a přidala do kroku. Ještě chvíli na mě něco pokřikovali. Pitomci!
Šla jsem jak nejrychleji jsem mohla. Do tváří se mi hrnula krev. To je zase den!!
Když jsem došla na náměstí, kde ještě sem tam byla nějaká individua, co na mě pokřikovala stylem "kočko" a "nechceš si užít?" měla jsem s to chutí někoho zabít!
,,Dávej bacha!" Osopila jsem se na osobu do níž jsem vrazila.
,,Anno, ahoj."
,,Ehm... Patricku... ahoj." Usmála jsem se, hněv teď šel stranou...
,,Co ty tady? Takhle pozdě a takhle?" Zrentgenoval si můj out fit a usmál se.
,,To je na dlouho."
,,To nevadí... nechceš zajít na čaj?"
Tak na čaj... Mmm...
,,Ráda..." Usmála jsem se a kráčela vedle něj. Po chvíli mě chytl za ruku a naše pohledy se střetly. Usmáli jsme se. Slova byla zbytečná...

Most

1. července 2010 v 19:04 | Alien |  Já a blog
Ahojky všem =)
Tak si říkám, že sem dlouho nic nepřibylo a teď jsem tak bloumala po youtube =) a na co jsem nenarazila =)
Tak k věci...
V pondělí jsme se třídou byl iv protidrogovým centru s názvem "teen challenge" přednáška byla úžasná =) fakt skvělý... taky jsme měli tu možnost slyšet příběh jednoho z mužů co si prošel peklem, jak bral drogy atd... a na závěr přednášky nám pustili krátký film, který se jmenuje Most a trvá cca 35 minut. Film je smutný. A je o tom, že někdy Vás život postaví situace, kdy se  musíte rozhodnout, i když to není dobře...
Nejdříve jsme nevěděli o co jde a několik z nás to nepochopilo. No a já to našla na youtube takže vám to sem dám =) a kdyby jste to nějak nepochopili tak mi dejte vědět... xD Vysvětlím vám to tak, jak nám to vysvětloval, ten přednášející =).
Film natáčeli čeští herci. Takže je česky, bohužel u toho běhají anglické titulky, ale to vcelku nevadí =)
Myslím, že stojí za to aby jste se na to podívali.

1. část