Srpen 2010


0.2.1 - Angelo

28. srpna 2010 v 11:11 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz


20.03.2010 Olomouc

25. srpna 2010 v 9:50 | Alien |  Kathy
Tak jsem si říkala, že tu už dlouho nebylo o Kathy, rozhodla jsem se, že sem dám alespoň nějaké videa z koncertu v Olomouci, bohužel jsem tam nebyla, ale věřím, že byl úžasný =)

Nothing like home


Sweetest Memory XXVIII.

22. srpna 2010 v 22:53 | Alien |  Příběhy

28. Kapitola

Ano, už to tak bylo. Byl deštivý den a můj táta ukládal poslední kufry do kufru auta. Za déšť jsem byla vděčná, alespoň nebyly rozeznat kapky deště od slz hořkosti, které jsem polykala. Bylo to jasné. Patricka už nikdy neuvidím, leda tak z plakátů nebo záběrů z koncertů, už nikdy se ho nedotknu, nepolíbím a neřeknu mu jak ho mám ráda. Při této myšlence jsem se rozeřvala ještě víc.
Nikdo si mě ale nevšímal, táta měl dost starostí s kufry a ta jeho můra s vykecáváním s prarodiči.
Silvia a Thomas se o něčem bavili a snažili se na mě nedívat. I za to jsem byla vděčná, to co jsem v tu chvíli nejméně ze všeho potřebovala byly právě děsně otravné dotazy.
Ano, ten týden rychle utekl, Michael dostal milost, a směl dále bydlet tu i se svou těhotnou přítelkyní. Ke mě už tak štědrý otec nebyl. Moje neplnoletost mluví za vše.
I teď jsem se snažila vytočit Patrickovo číslo. Opět marně. Za celý týden jsem mu volala snad tisíckrát, zvedl to pouze dvakrát. Poprvé jeho ochranka, která mě informovala o jeho nedostatku času. Podruhé sám Patrick. Nemluvili jsme spolu ani půl minuty. Nic neví... Nestihla jsem mu to říct. Až sem přijde, já už tu nebudu... Ale vím, že mě miluje, jak řekl na konci toho krátkého rozhovoru.
Ale copak mi to k něčemu je?
Beztak na mě zapomene, brzy si najde jinou Annu, a já budu jen ve vzpomínkách, které postupem času budou upadat do zapomnění.
Ještě pořád jsem řvala a psychicky se týrala. Když tu mi někdo zaklepal na rameno.
,,Je čas jet." Snad už jsem myslela, že...
Ale blbost! On se přece vrátí až zítra.
,,Hm..." Šla jsem se rozloučit s bližními svými.
,,Měj se a přijeď..." Obejmul mě Thomas.
,,Budeme ti psát." Usmála se Silvia taky. Já se usmát nedokázala. Nemohla jsem.
Vytáhla jsem z kapsy červenou obálku a chviličku se na ni dívala.
,Můžu vás o něco poprosit?"
,,Jasně."
,,Mohli byste to dát...Patrickovi až...přijde?" Mezi větou jsem dělala pauzy, snažila jsem se potlačit další slzy a tohle bylo jediné řešení.
,,Jasně, já mu to dám." Nabídla se Silvia tak rychle, až jsem zapochybovala.
,,Nezapomeň."
,,Neboj."
,,No..."
,,Tak, Anno, jak dlouho ještě budem čekat?!" Ozval se táta a rozhazoval rukama.
,,Už jdu!! Mám vás ráda." Obejmula jsem je ještě jednou, museli jsme vypadat jako idioti, ale co když to je naposled?
,,Budete mi chybět." Řekla jsem prarodičům a babička se rozbrečela.
,,Nebreč babi, já přijedu." Utěšovala jsem ji.
,,Jo, jo to známe."
,,Vážně...Mám vás ráda." řekla jsem v rychlosti, když jsem viděla jak si táta poklepává rukou na hodinky a div si nerve vlasy. Skutečně trpělivý člověk!
Nastoupila jsem do auta a zavřela oči. Nechtěla jsem jim mávat, přála jsem si aby to byl všechno jen zlý sen, a až oči otevřu budu zpátky v posteli a všechno bude jako dřív.
Jenže tohle sen nebyl. A já to moc dobře věděla. Nechtěla jsem vidět jak mi mizí můj dosavadní život a štěstí z dohledu.
Nechtěla jsem se s tím smířit, ale musela jsem.
Ze začátku to bylo těžké...
Začít mluvit opět česky a zvyknout si na nové lidi, prostředí, život...
Opravdu jsem měla vytoužený pokoj s výhledem na Prahu, ale co je nějaký pokoj oproti ztracené lásce?
Denně jsem prohlížela poštovní schránku, ale dopis žádný, ani od Silvie ani od Patricka.
Proč mi ještě nenapsal? Nechala jsem mu v obálce i svou novou adresu, tak proč?
Dlouho trvalo, než mě to všechno přešlo...
Po půl roce jsem znovu začala žít... Smířila jsem se s tím. Nic jiného mi nezbývalo.
Začala jsem chodit na místní gymnázium, protože jsem se nemohla rozhodnout o povolání.
Probrečené noci později ustali. A já se znovu začala usmívat.
Dokonce jsem přestala doufat a otázky typu "proč?" šly stranou.
Ale snít jsem nepřestala...
Snila jsem o tom, že jednoho dne až mi bude osmnáct se sbalím a pojedu do Kölnu, vidím ho, padnu mu kolem krku a všechno bude jako dřív...
Ale to bylo jen snění... a všechno bylo jinak...
Až jednoho dne, když jsem se vracela ze školy jsem měla nutkání se podívat do schránky. Podívala jsem se...ale nic. Musela jsem se pousmát nad tím jak jsem naivní. Zamkla jsem ji a v závěsu s Martinou jsme vystoupaly po schodech.
,,Tebe to ještě nepustilo?" Optala se náhle. Byla trošku cáklá, ale měla srdce, byla přátelská a byla s ní legrace. Možná proto jsme se tak rychle spřátelily.
,,Ale jo, koukla jsem se tam jen ze zvyku."
A hlavně nebyla hloupá...
,,Ze zvyku? Vždyť ses tam nepodívala miminálně dva týdny."
,,Tak jo, něco mi napovídalo, abych se tam podívala."
Usmála se a sedla si na botník aby si lépe zula boty, zatímco já se vyzula z tenisek a šla si pověsit bundu.
,,Ty Anno, stejně je to zvláštní, svým způsobem ti i závidim, takhle pořád doufat a čekat, to ten kluk musel být pěkný fešák, nemáš nějakou jeho fotku?"
Samozřejmě jsem o tom nikomu neřekla, beztak by mi nikdo nevěřil...
,,Nemám bohužel..." Opět jsem lhala, ovšem tohle Martina neprohlédla. Jenže fotku jsem měla, a ne jednu. Měla jsem plný šuplík. Od té doby jsem si začala kupovat všechny časopisy, kde byla jen malá zmínka o Kelly Family. Vystříhala jsem si všechny články a nalepila, všechny jeho fotky, ale o tom samozřejmě nikdo také nevěděl. Nechtěla jsem vypadat jako fanynka. Ale moc dobře jsem si uvědomovala, že se právě tak chovám... Až na to hysterčení.... Ba naopak...vůbec jsem o nich nemluvila a neprojevovala sebemenší zájem.
,,To nevadí, co budeme dělat? Nejdřív děják nebo ájinu?"
,,Nevím, možná bysme nejdřív mohly-"
,,Anno, to jsi ty?" Zeptala se Susan náhle, sice to nebyla moje nejlepší kamarádka a moc jsme si nerozumněly, ale snažila jsem se s ní vyjít a mluvit s ní aspoň o důležitých věcech, jako je účet za telefon apod... Ale tímhle mě většinou nezdržovala...
,,Jo, jdeme se s Martinou učit."
,,Dobrý den."
,,Ahoj. Máš tu dopis." Oznámila náhle a mě se rozbušilo srdce.
,,V-vážně?"
,,Jo, přišel dneska ráno." A podala m obyčejnou bílou obálku. Vzala jsem si ji, poděkovala jsem a běžela do svého pokoje.
,,Tak ses dočkala?" Zeptala se Martina náhle, když mě v mém pokoji dohnala a já trhala obálku.
,,No, to ještě nevím. Snad."
Ale potom moje nadšení opadlo.

Ahoj Anno,
jsi tam už půl roku a ještě jsi nám nenapsala ani řádku. Tak jsem se musela činit a napsat Ti první. Je tady tolik toho co bych Ti chtěla říct, ale vůbec nevím, kde začít. Je toho opravdu moc, ale co je asi nejdůležitější je to, že mě Thomas požádal o ruku, není to úžasné? Jasně je mi teprve sedmnáct, ale za měsíc oslavím i já své osmnácté narozeniny a pak už to nebude žádný problém, opravdu ho miluju. Je tak úžasný, ale dost už o něm, však ho znáš. Roxy už má pěkné bříško, čekají prý holčičku, také uvažují s Michaelem o svatbě, věř mi, nikoho zamilovanějšího jsem v životě neviděla. Silvia se s Davidem rozešla chvíli poté co jsi odjela, prý jim to neklapalo. Ale David si už našel novou... Taková trubka, ale nebudu ji tady pomlouvat, chtěla jsem Ti napsat něco hezkého.
Silvia na tom nebude njespíš škodná, pořád se s někým schází, ale nechce nám říct s kým. Snad ne zase s nějakým ženáčem.
A co ty jak se máš? Asi tě bude zajímat něco o Patrickovi, ale bohužel nic nevím... Thomas mi toho moc neřekne a z nikoho jiného nic tahat nechci. Od tvého odjezdu jsem ho viděla jen párkrát, ale na kus řeči jsem se k němu nedostala, měl kolem sebe ty gorily co ho hlídají. Jo, to mi nebudeš věřit, Silvia se přidala k tomu spolku fanynek Kellyových, to je síla co? Ale dost už o nás, doufám, že Ty se máš fajn a že brzy napíšeš. Mám Tě pozdravovat od všech. Moc nám tady všem chybíš...

Mám Tě ráda, Leila

Nebyl to sice dopis od Patricka, ale udělal mi radost, alespoň někdo si na mě vzpomněl. Musela jsem ji odepsat... Snad si najdu čas.

__________V Kölnu_____ ( druhý den od Anninýho odjezdu )

SILVIA
Věděla jsem moc dobře, že se tohle nedělá, ale copak jsem mohla odolat? Chytila jsem se jen příležitosti. Anna odjela a Patrick někoho potřeboval... A já byla po ruce... Nejlepší náplast na duši.
Přesně jak Anna říkala, přišel. Hned druhý den, naštěstí jsem byla doma sama, takže mi mé plánky nikdo nemohl přerušit.
,,Ahoj, je Anna doma?"
,,Ahoj, pojď dál, musím ti něco říct."
,,Něco se jí stalo?" Vyděsil se chudák malý a já věděla, že se chytí sedne jak vosa na bonbon.
,,No, ne tak docela. Čaj?"
,,Ne díky, tak co se stalo..."
,,Anna, ona, odstěhovala se. Do Prahy."
,,Ale vždyť jsem dnes viděl jejího bratra a-"
,,Jo, ten tady zůstal."
,,Ale jak je to možné? Nic mi neřekla..."
,,Nechtěla... mluvila jsem s ní o tom. Řekla mi, že to tak bude lepší... Pro oba. Nechtěla to dělat těžší než to bylo"
,,Ale taková ona není, tohle by neudělala."
,,Je mi líto, Patricku, ale to se právě stalo."
,,Nemůžu tomu uvěřit...Nenechala mi na sebe nějaký kontakt?"
,,Vůbec ne, jenom ti mám předat tohle."
,,Šátek co jsem jí dal?"
,,Ano, prý ho už nechce. Akorát by jí tě to připomínalo. A to nechce."
,,Je to jako blesk z čistýho nebe, pořád tomu nechci věřit, byla tu a... už není."
,,Taky mě to bolí, ale aspoň na to budeme dva, hm?"
,,Dík, jsi hodná."
,,Ale ne, jen vím jak ti musí být."

____ o čtyři měsíce později____

Thomas
Ano, všechny nás to zasáhlo, ale Patricka nejvíc, moc jsem ho nevídal, ale snažil jsem se s ním být v kontaktu, rozumněli jsme si už když s Annou chodil.
,,Máš se?" Zeptal jsem se když jsem ho jednoho parného srpnového dne potkal kousek od našeho domu.
,,Už je to lepší." Pousmál se.
,,Nemysli si, všechny nás to zasáhlo."
,,Jo."
,,Ale zvládáš to dobře."
,,Nebýt tvý sestry, tak ne."
,,Co s tím má Silvia společného?"
,,No, když Anna odjela, byla mi oporou. Dala mi ten šátek."
,,Šátek?"
,,Ten co jsem jí dal k Vánocům, vážně bych to do ní nikdy neřekl..."
,,Neřekl co?"
,,Odjela a nic mi neřekla, proč, kam, prostě nic... Jakoby jí na mě nezáleželo. Nemůžu uvěřit že mi tu nenechala ani dopis..."
A pak mi to došlo...
,,Ty, Patricku už budu muset jít... Měj se. Zas někdy."
,,Jo, ty taky. Čau."

____ O hodinu později____

Domů jsem pospíchal jak nejrychleji jsem mohl, všechno mi to konečně zapadalo do sebe. Patrick nebyl ten typ, který by Anně neodepsal. Za to může moje skvělá sestra, které ten kluk teď věří..
Rozrazil jsem dveře jejího pokoje a začal na ni křičet, sundala si sluchátka a nechápala.
,,Co ti je?! Proč tak na mě řveš?!!"
,,Proč?!! Jak jsi to mohla udělat?!"
,,Udělat co?"
,,Nedělej že nevíš, mluvím o Anně a Patrickovi! O Dopise, o červené obálce, o tom který jsi mu měla dát!"
,,Cože?!"
,,Nedělej že nevíš!"
,,Jak jsi na to proboha přišel?!"
,,Nebylo to tak těžký! Sestra která miluje Paddyho Kelly, s jímž její sestřenice chodila a odstěhovala se. Měla jsi v rukou jejich budocnost! Jak Anně musí teď být! Nebo co teď, dřív?!!"
,,Nemohla jsem jinak! Věděla jsem to moc dobře! Anna měla vždycky všechno! A teď i jeho! Chytila jsem se příležitosti!"
,,Jenže já to tak nenechám! Ty dva patří k sobě! Patrick tě nebude nikdy milovat, Silvie! Pochop, že ty nejsi pro něj!"
,,To ještě uvidíme!!"
,,Ne neuvidíme, všechno mu řeknu! Uvidíme jestli tě ještě bude chtít kdy vidět!"
,,Ne, Thomasi, prosím!"
,,Tak mu to řekneš sama! Jiné východisko nevidím!"
,,To nikdy! Nenáviděl by mě!"
,,To bude tak jako tak!"
,,Tak mi pomoz... Prosím! Nějak to uhrajeme!"
,,Jak chceš něco takového uhrát!!"
,,Co já vím! Doufala jsem že budeš vědět ty!"
,,Máš ještě ten dopis?"
,,Ne, vyhodila jsem ho..."
,,Tak... bysme mu mohly dát Anninu adresu... on jí napíše a všechno bude ok."
,,Co?!"
,,Máš snad jiný plán?"
,,Ne..."
,,Tak vidíš... jdu mu jí dát, kde bydlí snad ještě vím."
,,Co kdybych mu ji odnesla já?"
,,Po tomhle všem? Nedá se ti věřit, udělám to já..."
,,Dík..."
,,Máš za co!"
A tak jsem odešel, Patrickovi dal její adresu a on slíbil, že jí napíše.

________ O dva dny později_____

Silvia

Opět jsem se sešla s bratrem, ten incident s ním mě dost nakrkl, ale nehodlala jsem se vzdát, rozhodně ne, když už jsem byla tak daleko...
,,Dal ti brácha tu adresu?"
,,Jo dal, fakt mu moc děkuju."
,,Nemáš zač, udělali jsme to pro tvé dobro, měl bys ji napsat..."
,,Už se stalo."
,,Co?!"
,,No, dopis jsem už napsal, ale zřejmě se nedostanu na poštu, takže ho budu muset poslat až zítra, nebo jindy..."
,,No, vlastně bych ho mohla poslat já, mě to problémy nedělá, na poštu to mám od nás pár kroků, a ty tam bez ochranky nemůžeš."
,,To máš pravdu, ale ne to nemůžu přijmout, už tak oho pro mě děláš až až."
,,Ale od toho přeci přátelé jsou, ne? Tak šup...dej mi ten dopis, pošlu o ještě dneska."
,,Jsi skvělá. Jsem ti moc vděčný..."
,,Nemusíš, dělám to ráda." Usmála jsem se a vzala si od něj dopis, poté jsem šla domů. Když jsem byla až před barákem, dopis jsem si přečetla.

Milá Anno,
ani nevíš, jak jsem byl zklamaný a zaskočený z tvého odjezdu, ještě více mě zaskočila tvá reakce. Něco takového bych od Tebe nečekal. Vůbec nevím proč, ale pokud jsem udělal někdy něco špatně moc se Ti za to omlouvám. Ale já jsem také jen člověk a dělám chyby. Dlouho jsem si kladl otázku, proč jsi mi nenechala ani jediný vzkaz, nebo něco co by mi napovědělo, kde jsi. Proč jsi mi ani jednou nenapsala, mou adresu znáš, nebo proč jsi mi tak zmizela ze života... Beze slova... Chci Ti jen říct, že ať jsi kde jsi, pořád svým způsobem v mém životě jsi, a budeš... Jsi jako světlo, které z mého života odešlo, ale já ho budu hledat dokud ho nenajdu. I kdybych musel jít na konec světa, tak vím, že to stojí za to i kdybych ho nenašel...Kdybych mohl vyměnil bych vše za jediný den s Tebou, za jediný polibek, slůvko, nebo úsměv. Nezapomněl jsem na Tebe a nikdy nezapomenu. Nevím jestli to cítíš stejně, ale já doufám, že ano. A že jednou nastane den, kdy se my dva opět setkáme. Jsem si tím jistý.

Miluji Tě, Patrick


,,Dojemné, jen škoda, že si to Anna nikdy nepřečte." Zasmála jsem se a dopis roztrhala na kusy, poté ho hodila do koše a spokojeně odešla domů.

______ o dva měsíce později____ ( V té samé době co si čte Anna dopis od Leily )

Thomas

,,Napsal jsi ji?" Zeptal jsem se Patricka, když přišel jednoho dne k nám navštívit mou sestru, která se měla každou chvíli vrátit z nákupu.
,,Jsou to už dva měsíce a pořád nic..."
Věděl jsem, že Anna taková není a kdyby ji přišel dopis od Patricka, nic by ji nezastavilo, odepsala by ještě ten samý den. Měl jsem pochybnosti a tušil jsem, že něco není v pořádku... Možná zase Silvie.
,,Znáš ty pošty...věčně jim to trvá."
,,Jo, ale takhle dlouho? Blbost, nereaguje na to. Ale aspoň jsem to zkusil. Ještě že je tu Silvia, nidky bych se na tu poštu nedostal. Jsem jí za to vděčný, vystála tam frontu za mě, jen abych mohl být v kontaktu s Annou, i když to nevyšlo. Tvoje ségra je poklad."
Nebylo to tak těžké, věděl jsem hned o co tam jde. Neztrácel jsem ani vteřinu...
,,Jo to skutečně je...Omluvíš mě na chvíli?"
,,Jasně..."
Šel jsem do jejího pokoje, kde jsem prohledal jeden šuplík po druhém, ale žádný dopis od Patricka jsem nenašel, ale nevzdával jsem se. Hledal jsem i za knížkama, ale kde nic to nic, až potom ačkoli se to nedělá jsem nahlédl do jejího deníku, kde se o celém incidentu zmiňovala. Dokonce tam měla založený dopis od Anny, který ji dala pro Patricka.
Musel jsem si ho vzít, věděl jsem, že až bude vhodná doba Patrickovi ho předám... A ta doba nastala hned o dva dny později. Ze začátku tomu nemohl věřit, ale nakonec mi uvěřil a slíbil, že jí brzy napíše.


______ Zpět v současnosti____

Ano, už to tak bylo. Napsala mi Leila, ale než jsem se nadála uběhly dva týdny a přišel mi dokocne i dopis, hádejte od koho... Konečně od toho pravého.
Dokonce mi napsal a napsal mi všechno, i to jak nás oba Silvia podvedla, byl úžasný.
Psaly jsme si pořád...
Ale ani jednou jsme se neviděli...
Jednoho dne jsem zase čekala od něj dopis...
Ale už žádný nepřišel...
Čekala jsem dny, týdny, jak jsou měsíce dlouhé, ale stále nic nepřicházelo...
Noc co noc jsem p něm snívala...
Den co den jsem se snažila si vybavit společné chvíle...
Později to bylo o dost těžší...
A já si Patricka prohlížela jen z plakátů, obrázků a záběrů z koncertů...
Noc co noc jsem snívala...
Den co den jsem se snažila si vybavit společné chvíle...
Později to bylo o dost těžší...
Uběhl rok...
A já skoro zapomněla...
A pak...
Oslavila jsem své devatenácté narozeniny a udělala maturitu...
Otec mě hned cpal na vysokou, ale to já nechtěla...
Chtěla jsem vědět, co s Patrickem je a proč mi přestal najednou psát...
Časopisy jsem si přestala kupovat hned jak mi napsal a od té doby články o nich zřídly, takže jsem se nic o nich nedozvěděla....
Ano, jela jsem do Kölnu...
Zastavila jsem se předcizím houseboatem, kde kdysi stál ten Kellyův.
,,Hledáte něco slečno?" Zeptal se mě stařík vytahujíc z řeky sítě.
,,Ano, čí je to houseboat ?
,,Můj..."
,,Váš? "
,,Ano, dříve tu postával houseboat Kelly Family"
,,Kde je teď?"
,,Copak já vím? Koupili si zámek, na kterém teď žijí."
,,Nevíte, kde bych ho mohla najít?"
,,Jo, tak to nevím. Před rokem se odstěhovali. Slyšel jsem, že snad do Irska."

.....A konečně jsem našla odpověďi na všechny svoje otázky.....


Sweetest Memory XXVII.

16. srpna 2010 v 18:56 | Alien |  Příběhy

27. Kapitola

No, už to tak prostě bylo.D té doby co jsme se s Patrickem nadobro usmířili, uběhly tři týdny. Byly to nejkrásnější tři týdny v mým životě. Ne snad proto, že by byl hvězda, ale proto, že už jsme neměli důvody si lhát. Ano, tyhle týdny byly k nezaplacení. Měla jsem skvělou náladu a konečně jsem přestala na všechny prskat. Nevím jestli to bylo díky tomu, ale za ty ti týdny jsme si k sobě našli cestu. Konečně jsem Davidovi vysvětlila, že u mě nemá šanci, protože v mém srdci je míso jen pro jednoho. Ten to pochopil a stal se náplastí na Silviino bolavé srdce po rozchodu s ženatým Marcusem.
Udobřili jsme se dokonce i s bráškou a já uznala, že mít staršího sourozence není k zahození. Také jem zjisila, že když oba chceme, tak si skvěle rozumíme.
Dále jsem se usmířila se Silvií, snad už nadobro, pravdou je že ta přišerná Helen je tu pořád, ale snad nás už nerozhází. Když Silvia zjistila, kdo je ten záhadný Patrick, málem ji trefil šlak. Nakonec jsme si vyříkaly i tohle, smířila se s tím a dokonce přiznala, že těžko by se k němu dostala takhle blízko, dostala autogram, dotkla se ho a vyfotila s ním i celou jeho rodinou nebýt mě.
Usmířila jsem se i s Thomasem a zase jsme byli jako bráška a sestra.
Dále z mého života zmizely dvě osoby, Liška a Charita, vyloučily mě z jejich spolku s velice originálním názvem hned poté co jsem porušila snad všechna jejich pravidla. Až na to jedno... Kellys jsm opravdu ráda měla. Ale vygajdané sukně jsem opravdu odmítala nosit, celou dobu jsem jim lhala, a bohužel. Věřte nebo ne, navštívila jsem i Sklep, se svými přátely, tím myslím obyvatelstvo našeho domu.
Měla jsem skvělou náladu, a díky ní se náš dům vrátil do původního stavu. Bylo uklizeno a dokonce výjimečně i uvařeno, když pominu ten bráškův guláš, ve kterém plavaly kusy rozmočeného chleba. Brr... Bráškova specialitka.
Ano, vrátil se i náš otec a prarodičovstvo.
Stále jsem se divila proč si otec po návratu z Austrálie, kde tvrdě pracoval, kupoval nové drahé obleky, česal si vlasy , vybíral pečlivě kravaty od Hermes , a si dokonce leštil boty. Brala jsem to jako krizi středního věku, že má strach ze stárnutí... Ale pravda brzy vyšla najevo...
Byl zrovna večer, babička s dědou se zůčastnili místní aukce nějakých obrazů ( Neptejte se mě jakých, protože tomu já nerozumím...), Michael i s Roxy bydleli zase ve svým, a Thomas se Silvií randili někde venku se svýma láskama. Jen já seděla doma, cpala se popcornem a přepínala z jenoho nudného kanálu na druhý. Protože Patrick měl zrovna turné. Vsadila bych se, že bych nejspíš trávila večer s ním. A pak jsem litovala, že to tak nebylo...
,,Tati někdo ti volá!!" Křičela jsem z obýváku, když se táta sprchoval. Neslyšel. A pak... ,,Nejsem tady, zanechte mi vzkaz." Ozval se tátův dvojník z té krabičky s čísly.
,,Ahoj, tady Susan, od té Austrálie ses mi neozval. Neděje se něco? Zavolej mi. Miluju tě."  Píp.
To mi doslova a do písmene vyrazilo dech. Zrovna jsem stála u pevné linky, když ta žena domluvila a já stála na místě jak opařená.
,,Už jsem tu!" Volal táta, když běžel po schodech sušíc si vlasy oděn jen do županu.
,,Kdo je Susan?" Zeptala jsem se přímo.
,,Jen kolegyně z práce. Proč tě to zajímá?"
,,Volala ti..."
,,Vážně? No. Asi chtěla mít na stole tu zprávu."
,,Aha, běžně si říkáe s kolegy "Miluji tě" ?"
,,O čem o mluvíš, Anno? V tý Austrálii jsem tu zprávu nestihl, a nejspíš o byl jen omyl."
,,O čem to mluvím?! Ty víš moc dobře o čem mluvim! Jakpak bys to taky mohl stihnout, když se tam taháš s kdejakou fuchtlí!" MLASK! A už mi přilítla. Poprvé v životě mě otec uhodil a ještě k tomu, kvůli nějaký babě.
,,Takhle o ní nemluv! Vůbec ji neznáš! Když už to musí bejt, tak je to moje přítelkyně."
Chvíli jsem nemluvila, protože by mě zradily vlastní slzy, nechtěla jsem před ním brečet.
,,Jak dlouho?"
,,Půl roku. Chtěl jsem vám to říct až by byla vhodná doba."
,,Jo?! A kdy?! Až by zněly kostelní zvony?!"
Tak... A přilítla mi druhá.
,,Ten tón si vyprošuju mladá dámo!"
,,Tos přehnal!" Chytla jsem se za tvář, na které se tvořil zarudlý flek. Otočila jsem se a běžel do své královské komnaty. V mm případě to byla koupelna. Trávila jsem tam asi hodinu. Táta za mnou přišel asi třikrát a omlouval se mi přes zamčené dveře.
Nechtěla jsem ho vidět, natož s ním mluvit. A když mi oznámil, že za chvíli přijde ta dotyčná na večeři a že má pro mě překvapení, rozhodla jsem se, že pro dnešek už nevylezu...
,,Ahoj, já jsem Susan." Podala mi ruku, ta žena co si říká tátova přítelkyně a posadili sme se všichni čtyři ke stolu. Na večeři musel dorazit i Michael. Prý rodinná večeře! Pche!
,,Prý máš ráda hranolky. Tak jsem je uvařila." Vnucovala se.
,,Říkal kdo..."
,,Tvůj otec." Usmála se na mě a potom na něj. On jí úsměv opětoval a položil si svou ruku, na její, kterou měla na stole a hladil ji konečky prstů, dělalo se mi z nich špatně. Jasně, na lásce není nic špatnýho, ale nebyli na to trochu staří?
,,Jo, měla... Když mi bylo 11."
,,Anno, prosimtě." Napomenul mě tatík.
,,To je v pořádku." Usmála se na tátu a pokračovala ke mě. ,,Prý jste kdysi bydleli v České republice."
,,Anna to tam milovala, moc ráda by se tam vrátila." Snažil se být Michael přátelský.
,,No, je čase abych vám řekl to překvapení. Jde o to, že se tam budeme stěhovat. Susan, tam má přenádhernou vilu, s obovským bazénem, zamilujete si to."
,,COŽE?!" Vyhrkli sme s bráškou nastejně. Nikoliv údivem, že budeme bydlet ve velikánské vile s bazénem, ale proto, že od dob kdy jsem se tam chtěla vráti už uběhl nějaký čas a tahle informace mě zasáhla jak blesk z čistého nebe...
,,Ano, každý budete mít vlasní pokoj, můžete si ho zařídit jak chcete." Přitakala Susan, kterou jsem nenáviděla ještě víc, než před hodinou.
,,Téda, díky, ale... já nemůžu." Ozval se náhle Michael.
,,Co to prosimtě povídáš?!" Nechápal táta.
,,No, mám tady Roxy, byt je mi skoro dvacet, můj život je tady."
,,Já vím, Roxy je fajn holka, ale není to holka pro tebe, co ti ona může nabídnout?"
,,Všechno, a...."
,,A?"
,,Proberem to potom, tati."
,,Jak chceš." Michael nechtěl mluvit před Susan, zajímalo mě co je o za problém.
,,Anno, jsou tam skvělé školy, všechno ti zařídím. Tvůj otec říkal že ráda maluješ."
,,To nemusíte! Už dávno nekeslím a navíc já tady mam všechno! Nic od vás nechci!"
,,A co všechno proboha?!"
,,Rodinu, kamarády, lásku-"
,,Jsi směšná, víš kolik kluků tam na tebe čeká?!" Rozčiloval se táta div nepřevrhl stůl, s takovýma reakcema svých dětí nepočítal. Zřejmě čekal, že mu padneme kolem krku a Susan řekneme "Mámo".
,,A kdy se chceš stěhovat?" Zeptal se bratr.
,,Příští týden." Oznámil.
,,Ale já nechci! Přišla jsem o mámu, teď i o tátu, chceš mi vzít i lásku?!" Byla má poslední slova, běžela jsem a zamkla se u Thomase v pokoji. Teď jsem nebrečela, doslova jsem řvala a div jsem neměla hysterický záchvat. Ačkoliv jsem věděla, že si tím nějak nepomůžu a že budu muset odjet tak jako tak. Ještě více jsem se rozeřvala, když jsem si uvědomila, že se příští týden Patrick vrátí a možná už ho nikdy neuvidím. Možná že ten polibek před turném byl náš poslední. Zvedla jsem sluchátko a marně se mu pokoušela asi dvacetkrát volat. Bylo to zbytečné, stejně jako já a mé horké slzy.
V pokoji jsem strávila dobrou hodinu. Když jsem slyšela jak se táta před domem vybavuje ještě se Susan a pak ji vypovází k autu, rozhodla jsem se jít za Michaelem. Po cestě jsem váhala zda-li je to dobrý nápad tam jít. Táta byl rychlejší. Když jsem scházela po schodech dolů, slyšela jsem jen jak na Michaela řve, neodhodlala jsem se vejít do kuchyně a tak jsem se posadila na schodech a celý jejich rozhovor jsem si vyslechla.
,,Jak jsi mohl?!"
,,Já nevím, prostě se to stalo."
,,Prostě se to stalo! Jak si to představuješ?! Měl jsi před sebou skvělej život, nebýt tý holky!"
,,Ta holka je Roxy! A já jí miluju!"
,,Tak on jí miluje!! To je vrchol! Co teď budeš dělat?! Potáhneš jí do Prahy?!"
,,Ne! Budeme žít tady."
,,Jak si budeš vydělávat?!"
,,Tak jako doteď, budu dělat číšníka. V baru mi docela dobře platí."
,,Pingla! A až se to narodí?! Myslíš že je uživíš?!"
,,Najdu si nco lepšího."
,,Je to tvůj život! Dost sis ho zpackal! Ale jak chceš! Já ti už nepomůžu!"
,,Kdys mi pomohl prosimě?!"
,,To si nepamatuješ?! Pořád jsem do tebe cpal peníze! Ale s tím už je konec!"
,,Nikdo se tě neprosí!" Zvedl se a chtěl odejít. Když vyšel z kuchyně tak si mě všiml. Pousmál se a ústy naznačil "Promiň". Pak práskl dveřmi. Já s zvedla a stejně potichu jak jsem přišla jsem se zase do pokoje vrátila.
Já vím, s tím nic neudělám. Michael je tak je šťastný, ale co já? Věděla jsem, že musím odjet, ale co bude do doby? Dovolám se ještě Patrickovi? Uvidím ho vůbec?
Na žádnou z otázek jsem neznala odpověď, cítila jsem jen své horké slzy a krvácející srdce.
www.love-my-world.blog.cz

0.1.9. - Paddy

15. srpna 2010 v 14:47 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

Sweetest Memory XXVI.

15. srpna 2010 v 13:06 | Alien |  Příběhy

26. Kapitola

Na příchody obyvatelstva našeho domu jsem si zvykla. Tudíž mě další ráno nepřekvapilo, když všichni dorazili v osm ráno. Vzbudil mě nějaký idiot co práskl dveřmi.
,,To už nemyslíte vážně!" Rozespale jsem se rozhlédla po místnosti a jak jsem se mohla přesvědčit na vlasní ospalé oči, mysleli.
,,No co, tak si trochu přivstaneš." Rozhodil rukama Michael a stejně jako předešlé ráno  i teď zamířil přímo k lednici. Nezbývalo mi nic jiného než vylézt z postele. Beztak jsem byla vyspalá, spala jsem od té doby co ty dvě kráčmery odešly, tím myslím lišku bystroušku a slečnu charitu.
,,Budili jsme tě, ale spala jsi jak zabitá." Promluvila po chvíli Roxy a pila džus z krabice. Fuj! Zřejmě si budu muset svoje pití dávat někam pod zámek.
,,No jo." Zasmála jsem se, protože jsem spánek v té době jen předstírala schválně, jen abych nemusela jít do Sklepa.
,,Tak půjdeš dneska?"
,,To asi ne, už něco mám."
,,A co?"
,,No, takový dvě..." Slovo kamarádky se mi značně příčilo.
,,...holky chtějí abych s nimi šla do... no... do čajovny."
,,To sis vymyslela."
,,To je to tak vidět? Náhodou jsem dobrá lhářka." Na oko jsem se urazila, ale do Sklepa za doprovodu těhlech zvířat se mi ani za mák nechtělo. Nešla bych tam ani s Patrickem, natož s nima.
,,Jo, ty určitě." Podotkl Michael s plnou pusou.
,,Ty radši žer! Náhodou, táta mi věří všechno."
,,Copak táta..."
,,No nic, udělám oběd." Nabídla se Roxy.
,,Ve čtvrt na devět ráno?" Ukázala jsem na hodiny a zavrtěla hlavou. Nejspíš měli ještě v krvi nějaké to procento alkoholu.
,,No. Tak ho udělám déle." Odpověděla mi a já přikývla.
,,Takže až táta bude volat jestli vaříš, nebudu mu ani tak moc lhát."
,,Neměj kecy a jdi radši otevřít, tlamo." Ozval se bráška, když se mu nejevilo moc pozornosti.
,,Hm..." Zpozorovala jsem, že někdo zvoní jako na poplach, a tak jsem poslechla a šla.
,,Ahoj." řekly obě současně a zase nasadily ty své úsměvy od ucha k uchu. To je normálně vražda takhle po ránu.
,,Divím se, že mě to nepřekvapuje."
,,Co?" Zeptala se Sabine.
,,Ale nic, co chcete?"
,,Pokračovat... včera  se to nějak zvrtlo, takže, když dovolíš půjdeme dovnitř a nebo se posadíme tady na verandě."
,,Jo ta druhá varianta bude lepší." Nechtěla jsem tyhle dvě pipiny představovat bráškovi ani Roxy, bůh ví co by si pomysleli.
,,Takže... aby jsi mohla být naší členkou spolku "fans of Kellys" musíš přistoupit na několik pravidel."
Jasně, do jejich spolku jsem nechtěla patřit ani za mák, nějak mi Kellyovi drásali nervy, ale proč se zadarmo nepobavit na cizí účet, že?
,,Dobře, tak jaké..." Přistoupila jsem na jejich hru.
,,Pravidlo číslo jedna je, že musíš mít ráda Kellys."
,,Máš je ráda?" Zeptala se Sabine.
,,No... přijdu tomu na chuť." Zazubila jsem se na ně a ony pokračovaly.
,,Pravidlo číslo dvě je, že s námi musíš každý den trávit minimálně hodinu, ať se ti to hodí nebo ne." Seznámila mě Claire.
,,Pravidlo číslo tři je, že si ve spolu "Fans of kellys" nikdy, pamatuj! Nikdy! Nelžeme..." Pokračovala liška.
,,Dále nikdy nenavštěvuješ diskotéky typu " U Havrana" nebo "Sklep" jasný?"
,,Jo, tam by mě nikdo nedostal."
,,Nemluv! Teď mluví Claire." Upozornila mě Sabine a Claire pokračovala : ,,Dalším pravidlem je, že mi nikdy neskáčeš do řeči, protože jsem hlavní a řídím to! Další pravidlo: Oblíkáš se jako Kellys!"
,,Ahá, proto nosíte tyhle vygajdaný sukně." Zasmála jsem se.
,,Čemu se směješ?"
,,No, já jen, že jsem neviděla, že by se Kellys oblíkali takhle..."
,,Ale ano, oblíkají!"
,,To tedy ne, byla jsem s.... " A pak mi to došlo. Místo toho abych doplnila to co jsem chtěla a to bylo ... Patrickem u nich a byli normální. Místo toho jsem řekla: ,,...kamarádkou ve městě a... byli normální."
,,Páni! Tys je viděla v civilu?? Oh bože." Rozplývala se zrzka.
,,Zklapni, Sabine! Takže tys je viděla ve městě?"
,,Jo... hráli tam písničky, znáte to ne? Hija Hija...panebože, musím jít." Vstala jsem a mířila ke vchodovým dveřím.
,,Děláš si z nás blázny?" Nechápaly ty dvě.
,,Jo přesně tak." Zasmála jsem se a šla domů. Díky těm dvoum mám dobrej den.
,,Jdu do města..." Oznámila jsem doma a nazula si sandále.
Cestou do města jsem myslela nad nejrůznějšími kravinkami. A smála se sama pro sebe. Někteří lidé se otáčeli, jiní se smáli také, další zas pokývali hlavami.
Nějaká žena si předemnou odplivla a pravila: ,, To je hrůza! Dneska je to samej ožrala!"
,,Co prosím? Ale já nejsem opilá." Hájila jsem se.
,,Taky nemyslím tebe holka bláznivá."
,,Ne?"
Další slova byla zbytečná. Ukázala mi na pána, který seděl na lavičce, vypadal jako opilý a potil se jak kůň.
,,Hrůza!" Byla její poslední slova a odešla. Já si pána ještě nějakou dobu prohlížela. Nevypadal jako ten typ chlapa co se ožere jak prase a pak se válí po lavičkách zvrací a bůh ví co. Tenhle vypadal čistě. Lidé kolem něho chodili a nevšímali si ho. A pak jsem si vzpomněla. Vždyť on není opilý! Neváhala jsem a běžela k němu. Přehrabovala jsem se v kapse a snažila se najít nějaké peníze nebo něco dobrého. Nic tam nebylo! Panebože! Zaklela jsem v duchu. A potom se ke mě někdo ze zadu sklonil.
,,Dej mu tohle."
,,Dík." Vzala jsem si od něj kostku cukru a pánovi ji vložila pod jazyk. Mezitím mu Patrick zavolal záchranku.
,,Zachránils mu život, Patricku." Usmála jsem se na něj, když toho pána odvezli a my tam pořád stáli.
,,My."
,,To těžko. Kdyby ses tam neobjevil, tak nevím co bych dělala neměla jsem u sebe vůbec nic."
,,Jen náhoda..."
,,Ne, byl to osud. Nikdo by mu nepomohl, takových čumilů! Všichni si mysleli, že je to nějakej ožrala a přitom to byl diabetik"
,,Nerozčiluj se, už je v dobrých rukou."
,,Jo já vim..."
Usmál se a mě se podlamovala kolena, stejně jako dřív.
,,Přemýšlela jsem o tom co jsi říkal..."
,,A už jsi mi odpustila?"
,,Ne tak docela. Myslím si, že jsme udělali chybu oba."
,,Oba?"
,,Jo. "
,,Když se ti ještě teď jednou omluvím, smažeme to?" Usmál se a já mu úsměv oplatila.
,,To není tak lehký. Ani nevíš jak moc bych..."
Přiložil mi prst na mé rty.
,,Pššt."
To byla jeho poslední slova, předtím než mě umlčel polibkem. Domů jsem přišla se skvělou náladou. Měla jsem důvody...Řekla jsem ne, těm dvoum vtěrkám, zachránila život neznámému, který zachránil svým způsobem život mě.

www.love-my-world.blog.cz


Sweetest Memory XXV.

14. srpna 2010 v 18:51 | Alien |  Příběhy

25. Kapitola

,,To snad nemyslíš vážně!" Vylítla jsem na Michaela, když v deset ráno v dobré náladě vešel do vchodových dveří.
,,Co jako?"
,,Ty se ještě ptáš? Je deset! DESET!"
,,A co má být? Tak je deset..." Zavrtěl hlavou a kolem mě prošel v závěsu s Roxy a Davidem.
,,Já neskončila!" Následovala jsem jej do kuchyně a sledovala ho jak se přehrabuje v lednici.
,,Celou noc jsem tady byla sama."
,,A?"
,,Nemáš na mě náhodou dohlédnout?"
,,Jo a dál?"
,,Dál?! Co kdyby se něco stalo!"
,,Co by se jako mělo stát?" Opřel se o linku a zakousl se do jednoho ze špekáčků, které se záhadně objevily v lednici.
,,Já nevím, třeba nás mohl někdo vykrást!"
,,Co by tady asi ukradli?" Zapil ho mlékem, které nechutně pil z krabice.
,,Co já vim..."
,,Tak vidíš. Mňam..."
,,Nebo mě mohl někdo unést!"
,,Kdo by to dělal doprovolně? To mi teda řekni..."
,,Mimochodem, ráno volal táta. Chtěl tě k telefonu."
,,Cos mu řekla?"
,,Jen pravdu..."
,,To si děláš-"
,,Dobré ráno..." Vešli do kuchyně Silvia s Thomasem a nesli plnou tašku nákupu.
,,Jak pro koho." Zaúpěl David a chytal se za hlavu.
,,Bráška to trochu přehnal." Omlouvala ho Roxy.
,,To vidím! Když neumí chlastat, tak proč to dělá." Opřela jsem se o linku, pozorovala ten chaos, který v naší malý kuchyni vládl a dál se hádala se svým tupým bratrem.
,,Tak cos mu řekla?!"
,,Už jsem řekla... pravdu!"
,,No, chtěla bych vidět tebe, kdybys vypila tolik co on." Vrátila se Roxy k nakouslému tématu.
,,Hm... určitě bych to zvládla, stěžuje si jak ženská." Hodila jsem po něm okem a přála si aby mu bylo ještě desetkrát hůř.
,,Tak řekneš mi to?" Nedal se bráška.
,,Řekla jsem, že ještě spíš a že mu pak zavoláš. Stačí?"
,,Dík ségra, nejsi zas tak pitomá." Bouchl mě do zad.
,,Já vim. Au!"
,,Tak fajn." Pokračovala Roxy.
,,Co fajn...?" Nechápala jsem.
,,Půjdeš dneska s náma."
,,Jo ty zas mluvíš o tomhle...Kam jako?"
,,Do sklepa. A uvidíme."
,,Ani náhodou!" Hájila jsem se už předem, protože jsem moc dobře věděla, že by mi stačila sklenička a byla bych na mol.
,,Proč by ne?"
,,Nemám na takovýhle blbosti čas."
,,Ty máš strach."
,,Cože? Ne nemám strach." Zasmála jsem se, ale Roxy měla pravdu.
,,Ale máš." Trvala na svém.
,,A proč bych jako měla mít strach."
,,Z toho, že kdybys šla a vypila tolik co David, tak by ses plazila a já měla pravdu."
,,To je směšný." Zasmála jsem se znovu.
,,Nechte toho." Skočila nám do toho Silvia.
,,Koupili jsme něco k jídlu." Dodal Thomas.
,,Hm..." zabručela jsem a odešla z kuchyně. Měla jsem chuť zamknout se ve svém království, tedy v obýváku, ale to nebylo možné, fungoval jako průchoďák, takže...
,,Anno, počkej!"
,,Co je?" Zeptala jsem se Thomase, když mě doběhl v obýváku a já sebou plácla na gauč. Sedl si naproti mě a mnul si ruce přibližně pět minut až mi to začalo být nepříjemné.
,,Ježiš, tak co chceš?!"
,,No.. já nevím jak začít..."
,,Proboha mluv už!"
,,No... já a Leila, my..."
Koukala jsem na něj a čekala co z něj vypadne.
,,Ty jsi fakt děsnej! Chodíte spolu nebo co?"
,,Jo, přesně. Díky. Usnadnila jsi mi to." Pokojně se usmál a opřel se s rukama za hlavou.
,,To je rychlost. Rádo se stalo. A co já s tim jako mam dělat?" Pořád jsem nechápala kam tím míří.
,,Víš, moc to s holkama neumim. Ve dvě se máme sejít a já nevím čím jí překvapit."
,,Překvapíš jí už jen tím, že tam přijdeš." Zasmála jsem se a rozevřela časopis.
,,Co ještě?" Zeptala jsem se po chvíli kdž nedocházel.
,,Myslel jsem něco jako květina."
,,Super nápad. Takže mě nepotřebuješ."
,,Ale pak mi to přišlo obyčejný. Ona obyčejná není. A tak jsem chtěl... něco originálního."
,,Tak jí kup prdící pytlík."
,,Ha ha s tebou se nedá mluvit."
,,Dík." Konečně odešel a já se začetla do článků ohledně týrání zvířat. Nevím sice, jestli odešel protože se mnou nebyla řeč, a nebo kvůli tomu, že někdo zvonil.
,,Anno, máš návštěvu." Hlásil už od dveří.
,,Pokud to není donáška pizzy, nebo někdo jinak důležitej, pošli ho k čertu."
,,Pojď dál." Pobídl návštěvu Thomas.
Ani jsem se neobtěžovala se ke dveřím podívat. Moc dobře jsem věděla kdo se k nám uráčil přijít. Ve filmu by se snad řeklo, že jsem dotyčného vůbec nečekala. Ale tohle není film. Ale realita a taky omyl! Čekala!
,,Ahoj." Usmál se. Věděla jsem to aniž bych se na něj podívala. Posadil se na místo, kde před několika málo minutami seděl Thomas.
,,Říkala jsem, že nikoho důležitýho nemáš pouštět!!" Zařvala jsem na Thomase.
,,To říkáš ty, ale podle mě on je důležitý." A kapituloval.
,,Jak se máš?" Pokračoval jistý Patrick dál v monologu.
,,Anno, já vážně nevím čím jsem tě tak urazil to odpoledne, jak jsem na tebe čekal. Ale skoro nic jsem neřekl. Tak proč?"
,,Jo, to máš pravdu! Skoro nic jsi neřekl! A proč taky? Celou dobu jsi mě tahal za nos! Přihlížel jsi tomu, jak se ztrapňuju! Jak ze sebe dělám vola! Co sis myslel?! Že jsem obyčejná, hloupá holka?!"
,,Já- vůbec nevim o čem to mluvíš."
,,A já ti věřila! Panebože byla jsem tak blbá!"
,,Vysvětlíš mi konečně o co jde?"
,,Zeptej se svých sourozenců nebo holek, který nemaj v hlavě nic jiného než tebe a tvoji rodinu!"
,,Takže ty... jak jsi na to přišla?"
,,No ovšem! Dáš mi autogram? A nebo se spolu vyfotíme, hm? Proč jsi mi lhal?!!! Tak proč?!! Bylo to tak těžký mi říct, že jsi Paddy Kelly, ten kterého všechny holky tak milují a obdivují? Ten který jim nedává spát?!"
,,Věř mi chtěl jsem ti to říct."
,,A kdy?!"
,,Já nevím."
,,Zítra?! Za rok? Nikdy?!"
,,Možná..."
,,Eh..."
,,Bylo to tak lepší! Pro oba! Chtěl jsem tě tak chránit a všeho ušetřit. Co jsem měl dělat! Říct ti ahoj já jsem Paddy Kelly, určitě mě znáš!"
,,Já nevím! Třeba!!"
,,To jsem nechtěl!! Myslel jsem že mě znáš, ale když jsem tě tehdy srazil před naším houseboatem, myslel jsem že začneš vyvádět a ty nic! Čekal jsem všechno, ale tohle ne! Chtěl jsem ti to říct mockrát, Anno, ale ty jsi mi v tom bránila. Byla jsi normální! Myslela jsi to se mnou vážně! Měla jsi mě skutečně ráda, mě! A ne kluka co běhá po jevišti. Byla jsi jiná. A já se zamiloval! Nechtěl jsem ti lhát, ale nechtěl jsem to pokazit, neměl jsem jinou možnost, tak jsem se do toho zamotal a pak... bál jsem se, že tě ztratím... A to se stalo, můžu si za to sám...Promiň."
Bylo mi ho líto, ale copak mi tahle slova stačila? Ne! Přece proud slov, ačkoliv pěkných slov, nedokáže zakrýt tu bolest co mi způsobit.
Nic jsem neřekla. Nevěděla jsem co mu na to mám říct.
Chvíli jsme jeden koukal na toho druhého. Pak se odhodlal, otočil se a odešel...
Sedla jsem si zpátky na gauč a rozbrečela se.
Nevím jak dlouho jsem brečela a nebo jak jsem usnula. Ale probudil mě až zvonek.
,,Už jdu!" Promnula jsem si oči a byla pořád zkleslá.
,,Ahoj!" Řekly obě dívky současně a usmívaly se od ucha k uchu.
,,Panebože... to jste vy?!"
,,Ano, koho jsi čekala."
,,Snad i Boha, ale vás ne. Tak pojďte dál."
,,Jasně..." usmála se Sabine.
,,Oh, takový nepořádek." Zhrozila se Claire, když viděla to co původně nikdo vidět neměl. Ani Patrick ne.
,,Jo, stává se i v lepších rodinách." Podotkla se a šla se svalit na gauč.
,,Udělejte si pohodlí, když smetete ty plechovky a sáčky na zem z těch křesel, bude to dokonalý."
,,No..." Zaváhala Claire a z kabelky vytáhla gumové rukavice. Posbírala odpadky a odnesla je do koše v kuchyni.
,,Hej co jsi zač... Charita?"
,,Né..." Zasmála se. ,,Jen mám smysl pro pořádek."
,,Hm... to vidím."
,,Takže... musíme probrat náš spolek."
,,Spolek?!" Vytřeštila jsem oči.
,,No ovšem..." Přitakala Sabine.
,,Nepatříte doufám ke vědkům Jehovovým, že ne."
Obě se rozhihňaly a mě ta sympatická blondýna, kterou jsem potkala včera v obchodě začala být protivná.
,,Ale ovšem, že ne. Máme spolek s názvem "Fans of Kellys"." Seznámila mě s tím Claire a čekala na můj projev radosti.
,,Aha... jak originální název." řekla jsem ironicky, ovšem ani jedna to neprohlédla.
,,Viď, vymýšlely jsme ho společně."
,,Je to vidět..." obrátila jsem očiv sloup a otevřela si novou plechovku coly a napila se.
,,Takže Anno, chceš být naším dalším členem? Zeptala se se zájmem Claire a já vyprskla svůj obsah úst na její bílou halenku.
,,Co prosím?"
,,No...Jestli budeš naším dalším členem." Ujmula se slova zrzavá Sabine.
,,Dáme ti čas do zítra! Zítra se tu stavíme. Jdeme Sabine, musím to odnést do čistírny, nebo to už nepůjde dolů."
Liška bystrouška se zvedla a cupitala za ní.
Panebože... jestli mi nehrábne z obyvatel našeho domů, tak z nich určitě! Ještě teď jsem byla trochu zklamná kvůli Patrickovi, trochu nesvá z návštěvy "charity" a trochu ospalá díky přerušenému spánku. Rozhodla jsem se, že to musím napravit. Myslela jsem spánek samozřejmě. To jediné mi jde a nikdo mě za to neodsuzuje....
www.love-my-world.blog.cz

Angelo Kelly ( I Feel Love ) fan video

11. srpna 2010 v 11:19 | Alien |  By Fans
Fan-video s Angelem ;)

Finally One

11. srpna 2010 v 11:18 | Alien |  Angelo

Paddy

10. srpna 2010 v 23:59 | Alien |  Plakáty
www.love-my-world.blog.cz

0.1.7.- Barby

9. srpna 2010 v 14:53 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

Fotky

8. srpna 2010 v 18:08 | Alien |  Sonny with a Chance
www.love-my-world.blog.cz


Demi Lovato

7. srpna 2010 v 22:07 | Alien
www.love-my-world.blog.cz

Demi Lovato


About : Demi se narodila 20.8. 1992 v Dallasu.Celým jménem Demetria Devonne Lovato. Zkráceně Demi.

Demi's Family : Má dvě sestry, Dallas a Madison.

Demi and her film career : Demi se poprvé na televizních obrzovkách objevila v dětském pořadu "Barney a jeho přátelé", kde si také zahrála Selena Gomez, a tak se obě dívky seznámily.
V roce 2006 si zahrála v seriálu Prison Brake, kde ztvárnila postavu 14ti leté Danielle. Dále jste ji mohli vidět v seriálech As The Bell Rings a Just Jordan. Později si zahrála ve filmu Camp Rock, kde si zahrála po boku Jonas Brothers, ztvárnila hlavní postavu Mitchie Torres, film ji proslavil. Poté si zahrála v seriálu "Sonny ve velkém městě", kde hrála hlavní postavu Sonny, zde hrála po boku Sterlinga Knighta, se kterým se v seriálu nesnášela.

Demi's Music : Demi zatím vydala dvě album, jedno v roce 2008 s názvem "Don't Forget - Nezapomeň" a druhé v roce 2009 "Here We go again - Je to tady zase"

Nová krize Kelly Family!

7. srpna 2010 v 21:41 | Alien |  Články


Nová krize Kelly Family!

Smůla, krach a rozpad, anebo úspěšný comeback? Poté, co skupina neuspěla v předkole Velké ceny Eurovize v Kielu, panuje v rodině Kellyových chmurná nálada. Do budoucna hledí v tuhle chvíli její členové se smíšenými pocity. Přitom to v jednu chvíli nevypadalo vůbec špatně!
www.love-my-world.blog.cz