Září 2010

Bitersweet life 4.část

23. září 2010 v 17:37 | Alien |  Příběhy

4.část


Probudila jsem se ve svém novém pokoji. Byla to snad jediná suchá místnost v našem novém domě.
Ještě jednou jsem se podívala na budík. Vylezla jsem z postele, natáhla přes sebe hedvábný župánek, vklouzla do svých růžových chlupatých bačkůrků a šla na balkón abych se podívala na oceán. Při otevření dveří mi do pokoje proudil silný vítr, ale přesto jsem s ním bojovala a na balkón jen šla.
Snad ještě nikdy jsem nepocítila, tak čerstvý vzduch. Na chvilku jsem se zasnila. Přesdstavolala jsem si svůj život úplně jinak, tak jak bych chtěla aby vypadal.
Ze snění mě ale vytrhlo mámino zabouchání na moje dveře od pokoje.
,,Lauro! Vstávej!"
Neozývala jsem se, přece si nebudu kazit ráno.
,,Slyšíš mě?!" Vzala za kliku, ale dveře byly zamčené.
,,Fajn! Jak chceš... do školy stejně půjdeš!"
Povzdechla jsem si, jestli se mi něco v průběhu čtyřiadvaceti hodin vykouřilo z hlavy, tak to byla škola... Díky žes mi to připomněla.
Vrátila jsem se zpět do svého pokoje a pořádně se rozhlédla... Vypadalo to příšerně. Oloupané stěny až se mi chtělo brečet, nevkusný šedý koberec snad ještě z minulého století a děsná vrzací postel na které jsem spala, a nebo se spíše nevyspala. Všechno bylo příšerné... Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k velikánskému červenému kufru.
,,Fajn...bude to velkej den a já musím vypadat senzačně." Pronesla jsem nahlas a začala si vybalovat své nejluxusnější kousky oblečení.
Opravdu to nebylo lehké, jestli mi v životě na něčem záleželo, tak jedině na mém zevnějšku. Co si myslí ostatní mi bylo ukradené...
Vzala jsem si na sebe to nejlepší ze svého šatníku. Což byly bílé bokové kalhoty, růžové botičky na podpatku se třpitkami, jako vršek jsem zvolila bílé tílko a hedvábnou růžovou košili. Své hnědé vlasy jsem vyčesala do ohonu a na uši připnula černé placaté náušnice. Poté jsem na obličej nanesla vrstvu make-upu a načernila si řasy maskarou.
Byla jsem dokonalá...
,,Absolutně se sem nehodím..." Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a do své růžové kabelky od Louise Vuittona jsem si nacpala telefón a zápisník...
Seběhla jsem schody, které pod každým krokem vrzaly. Zamířila jsem do kuchyně pro svůj oběd.
,,Páni, vypadáš dobře. Ale bude ti zima." Ohodnotila mě máma a odložila vázu s květinami.
,,Díky." Na takovéhle pochvaly jsem byla zvyklá, nebylo to nic neobvyklého. Další větu jsem raději přeslecha. Do kabelky jsem přibalila malé jablko jako oběd.
,,Tak můžem?" Zeptala jsem se a máma na mě nechápavě koukala.
,,No odvést mě do školy..."
,,Bohužel, musíš jít sama."
,,Sama?? Jak sama? Vozíš mě do školy přece pořád! Říkáš jak jsou autobusy špinavé a... a vůbec!"
,,Já vím, ale máme moc práce s tímhle domem...Musí se vytapetovat, vymalovat, udělat se podlahy a okna, dříve než stihne napadnout sníh. A samo se to neudělá."
,,Tak ať mě tam teda odveze táta!"
,,Už brzo ráno jel do Dublinu pro materiály."
,,Ale přece! Zničím si boty!! A vždyť to tady vůbec neznám! Co když zabloudím a jak se dostanu do školy?!"
,,Zlato, nemůžeš zabloudit... je tady jediná cesta a navíc, autobus je odsud dva kilometry. Řekla bych že už ho nestihneš."
,,Děláš si srandu?? To mám jít pěšky až do školy?!!!"
,,Budeš muset, řekla bych že už ti to nejspíš ujelo..."
,,Tak to nikam nejdu." Složila jsem ruce na hrudníku a čekala dokud mi nedá za pravdu, ale ničeho takového jsem se nedočkala.
,,Prostě půjdeš! Odpoledne pro tebe táta přijede... Mimochodem... dnes nás sousedé pozvali na večeři...Jsou milí."
,,Skvělý!" Podotkla jsem ironicky.
,,Mají syna, myslím že je starší než ty."
Zřejmě čekala že mě tím obměkčí, ale to se pletla.
,,Mě žádnej trouba nezajímá!"
,,No, já zapomněla. Máš svýho Daniela."
,,Jo to mám."
,,No já jen, že chodí na stejný gympl, takže bys mohla chodit do školy třeba s ním."
,,Celá se třesu..."
,,Jsi hrozná. A už běž, do školy musíš tak jako tak."
,,Ale já nechci! Už jsem řekla že si zničím boty!"
,,Tak si vem jiný!"
,,Ani náhodou! Tyhle se mi k těmhle kalhotům hodí nejvíc!"
,,Jak myslíš...tobě bude zima."
,,Pro krásu se musí trpět."
,,Jsi blázen... ale pořád to zakecáváš! Tak půjdeš už?!"
,,No jo! Mám snad na vybranou?"
,,Řekla bych že ne..."
,,Hm, tak čau." Pronesla jsem a vyšla ven... Byla jsem naštvaná na všechno a na všechny, přemýšlela jsem jen o tom jak si zničím boty a o tom jak strašně chci odsud pryč. Byla jsem tak mimo, že jsem si nevšimla že se mi do cesty připtlet nějaký kluk.
,,Sakra uhni!" Utrhla jsem se na něj a on se na mě jen podíval a procedil mezi zuby něco na ten způsob že se omlouvá, že mě trochu přehlédl.
,,Jasně tady je lidí jak na václaváku!"
,,Kde, že?"
,,Ale nikde..." Trochu jsem se uklidnila a nadechla se.
,,Jsi tady nová, že?" Zeptal se  mě a sjel mě pohledem.
,,Na co tak vejráš?! A víš co? Radši mi zmiz z očí!" Zasyčela jsem a šla kus před ním.
Stál tam jak opařenej ještě takových dobrých pět minut.
Po půl kilometru mě začaly šíleně bolet nohy. Nejraději bych se posadila, ale nebylo kam. Tráva byla ještě od včerejšího deště nasáklá vodou a lavička poblíž žádná. Maximálně bych si mohla sednout na svojí krásnou kabelku, ale přece si ji nebudu ničit! Když už jsem celá zoufalá nevěděla kam jdu, tak kolem mě projelo bezva auto, jehož řidič na mě zatroubil a o kousek dál i zastavil.
Bylo to něco jako rajská hudba. Snad ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná. Neváhala jsem a otevřela si jeho dveře a nastoupila na místo spolujezdce. Čekala jsem nějakého seniora, ba naopak. Byla jsem překvapená. Na místě řidiče seděl snad ten nejnádhernější kluk na světě. Měl tmavě hnědé vlasy, které měl rozcuchané. Utápěla jsem se v jeho krásných čokoládových očích. Když odkryl řádku svých krásně bílých a rovných zubů, byla jsem doslova ztracená.
,,Ahoj..." Pozdravil mě a usmál se znovu tak. Byla jsem jak omámená.
,,A- ahoj." Nenuceně jsem se usmála a znovu získala své ztracené sebevědomí.
,,Kam to bude?" Zeptal se tak krásně svým jemným hlasem, že jsem chtěla říct třeba na konec světa, ale raději jsem tuhle myšlenku včas zapudila.
,,No...to kdybych věděla. Mám se dostat do centra města a najít svojí školu. Ale zatím..."
,,Jasně. Gymnázium?"
,,Ano."
,,Dobře." Usmál se znovu a já se opřela. Byla jsem ráda, že alespoň jeden z nás ví kudy kam.
,,Jsi tu nová viď?" Zeptal se po chvilce ticha.
,,Ano, jak to víš?"
,,Jezdím do školy každý den a ještě nikdy jsem tě tu neviděl."
,,Jo tak. Už jsem myslela že jsem nevkusně oblečená, jako si mě tady sjížděli jiní pohledem. Je to horor tady bydlet, ale třeba se to časem změní."
,,Náhodou. Mě se to líbí. - Copak? Nelíbí se ti smaragdový ostrov?"
,,Není to nic pro mě. I když pohled na oceán je krásný."
,,Kdekdo ti ho může závidět. Mimochodem já jsem Brian, a ty?"
,,Laura." Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval...
Ani né za půl hodinky jsme se octli před školou. Brian zaparkoval pod nějakým jetým stromem a poté jsme si oba vystoupili.
,,Ty sem chodíš taky?" Zeptala jesem si, když si ze zadního sedadla bral černou tašku přes rameno.
,,Jo, jsem ve čtvrťáku...Před měsícem jsem si udělal řidičák, tak se musím chlubit."
,,Tak to chápu..." Zasmála jsem se a šli jsme spolu až před vchod, kde mě ale čekala pořádně ledová sprcha.
,,Ahoj." Přistoupila k nám nějaká zrzavá dívka s krásně zelenýma očima a políbila Briana přímo předemnou....
Sjela jsem ji pohledem zatímco se ty dva políbili. Byla oblečená jako nějaká šprtka. Měla černou úzkou sukni až do pasu, která byla vzadu na zip a v ní zastrčenou bílou košili, kterou zdobila kravata. Doufám, že tady nemají uniformy!
,,Conny, tohle je Laura. Chodí do prváku."
,,Do druháku." Opravím ho a potřesu si s ní rukou. Poté si vytáhnu z kabelky anti-bakteriální krém na ruce.
,,Těší mě." Ozve se Conny a já jen přikývnu.
,,Odvedu tě do tvé třídy, ano?"
Je tak vlezlá! Pomyslela jsem si, ale následovala jsem ji. Ve škole to bylo jako ve zvěřinci, někdo pořád někam běhal, byl tam hluk, skupina co si pouštěla nahlas Hip-hop, další šprti, kteří seděli v koutě a klepali se na další vyučovací hodinu a mnoho dalšího. Udělalo se mi zle... ABSOLUTNĚ SE SEM NECHODÍM!!!!
Conny si zřejmě všimla mého výrazu...
,,Neboj, tohle jsou mladší ročníky... Náš gympl je oddělený. Je to tu oddělené na dvě části v té první, ve které se právě nacházíš jsou studenti od šestých tříd po deváté... Za támhe těmi dveřmi jsou ročníky vyšší, to jsme my... prvák a čtvrťák. Bohužel budeš muset chodit přes tuhle část..."
,,Dík za přednášku." Ta holka mi byla neskutečně protivná! Ale měla pravdu, ve druhé části to už bylo klidnější. Ihned jsem byla ve své kůži. Nějaké pipiny co měli na sobě padělky a cítili se neskutečně IN si mě prohlédly od shora dolů a naopak. Byla jsem ve svém živlu.
Nevšímala jsem si jich, jen jsem pohodila hlavou a následovala Conny.
,,Tak, tady je tvá učebna. Támhle ty dveře napravo, tak tam najdeš ředitelnu, myslím, že bys měla jít nejdříve tam."
,,Fajn. To už zvládnu sama."
Odpověděla jsem, ale Conny stále neodcházela, nejspíš čekala na slovo jako dík nebo co.
,,Co ještě?" Podívala jsem se na ni.
,,Nic, nic. Jen... ale to je jedno. Zlom vaz." Usmála se a odešla.
Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem, většila lidí se na mě dívala měřila si mě pohledem.
,,Čáu! Máte se?" Usmála jsem se a nečekala na odpoveď, zamířila jsem přímo k ředitelně.
,,Tak tohle je vaše nová spolužačka. Jmenuje se Laura Biffertová. Přistěhovala se sem z České republiky. Buďte na ni hodní. Lauro, posaď se třeba támhle." Představila mě jejich ředitela O´Connorová, po půlhodinovém sezení v její kanceláři, před celou třídou.
Sednout si vedle té holky se mi doslova příčilo. Měla umaštěné vlasy, nepěstělné nehty a na bradě ji rostly chlupy. Jen jsem polkla a rozhodla se tuhle hodinu přežít. Posadila jsem se vedle ní a ani nedýchala....

www.love-my-world.blog.cz




...One more song II.

18. září 2010 v 19:47 | Alien |  Making of...

Maturitní / Společenské šaty

16. září 2010 v 19:41 | Alien |  Moda
Obléknout alespoň jednou v životě krásné princeznovské šaty... Sen každé z nás?
Maturita... jeden z důvodů proč si je obléct a udělat ze sebe princeznu. Většinu z nás to čeká, jiní to už mají za sebou. Mě to čeká až za dva roky... Říkám si, neřeš to, je to za dlouho. Ale když se ohlédnu rok zpátky a na to jak strašně rychle uběhl, tak si říkám, že to zase dlouhá doba do maturity není. Jako mávnutím kouzelného proutku to uběhne a než se člověk stačí rozkoukat má na sobě plesové šaty a skotačí uprostřed místnosti za hlasité hudby se svými spolužáky.
Doufám, že i mě to jednou čeká a že se k té maturitě prokoušu, protože to je fakt sen... =) Alespoň podle mě...
Ale dost už...
Přichystala jsem pro vás několik přenádherných šatů, které se na tuhle událost hodí... Doufám že se vám budou líbit alespoň z poloviny jako mě. Abych pravdu řekla, nevěděla bych, které si mám obléct...Dilema
No, posuďte sami...

www.love-my-world.blog.cz
Tak tyhle jsou přímo dokonalé =)

0.2.5.- Paddy

14. září 2010 v 21:35 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz
Tuhle fotku miluju =o)

Joey fotky I.

8. září 2010 v 12:14 | Alien |  Joey
Ahojky všem, tak přidávám fotečky Joeyho =) doufám, že se Vám budou líbit =)
www.love-my-world.blog.cz

...Every Baby

7. září 2010 v 21:40 | Alien |  Making of...

Bittersweet life 3.část

6. září 2010 v 14:20 | Alien |  Příběhy

3.část

,,Tak a jsme na místě." Prohlásila máma a práskla dveřmi od auta, načežmě vzbudila. Otevřela jsem oči a ihned se podívala skrz okno.
,,To snad ne!" Pomyslela jsem si a byla probraná ráz na ráz. Prudce jsem otevřela dveře od Brouka a práskla s nimi jak jen jsem dovedla. Oba dělali, že to neslyšeli, neviděli a Bůh ví co ještě. Každý si stoupl z jedné strany a čekal na mou reakci.
,,No? Tak co tomu říkáš?" Zeptala se máma a položila mi svou ruku na rameno, kterou jsem hned setřásla, jelikož mi byla nepříjemná stejně jako celá tahle situace.
,,Děláte si srandu?!" Vybouchla jsem, když jsem se koukala na na dům na půl ze dřeva, na půl z kamenů a cementu. Kolem bylo nesmírné ticho, zeleno, mokro a chladno. Ještě poprchávalo. Ale už teď jsem věděla, že tady nikdy nebudu spokojená.
,,Bude to tu úžasné, budeme topit dřevem. A budeme tu moct mít ovce a jiné, třeba i krávy." Horovala máma, a mě tím spíš hororovala.
,,To nemyslíte vážně!!"
,,Nelíbí se ti to snad? Víš co mi to dalo práce, zařizování, stálo mě to vlasy! jen se podívej na tu pleš!"
,,Tu pleš už máš tři roky, tati. A navíc, nikdo se tě neprosil! To vy jste chtěli pořád jinam!" Usadila jsem ho a on jen koulel oči.
,,Ta holka je nevděčná!"
,,Za co bych ti taky měla být vděčná? Za to že jsi vyměnil krásnou vilu v centru města za tuhle porozpadlou barabiznu, ve které jsou pavouci, krysy a jiná havěť? Za to že je ten barák nasáklej mokrem a nikdy ho nevytopíme nějakým přiblblým dřevem?!"
,,Lauro, to už by stačilo!" krotila mě máma.
,,Táta se snažil. Chtěl pro nás to nejlepší." hájila ho matka.
,,To vidim!" Odsekla jsem a složila si ruce na hrudi.
,,Dost už odmlouvání, máš na týden zaracha!" rozhodl tatík.
,,Jak jinak! Kdo by to byl čekal!"
,,Ty mě přivedeš do hrobu." Postěžovala si máma a oba se šli podívat a pokochat do nového baráčku "snů".
Já jen tak stála u auta a byla naštvaná. Pršelo, teď už pořádně. Věděla jsem, že se můžu rozloučit se všemi těmi mini sukýnkami a šaty nejnovějších trendů. Ve svetru nebo ponču budu vážně k nakousnutí! Už teď jsem to tady nenáviděla! Ještě k tomu, když jediní sousedé, kteří tu bydleli byli o padesát metrů od nás. Beztak to budou nějací blbečkové! Tak co!
,,Je to nádhera." Rozplývala se máma, když jejich prohlídla skončila a začali nosit krabice dovnitř a přehnaně se o tom všem bavili. Opřela jsem se o auto a mračila se na celý svět.
,,Mohla bys nám pomoct?" Zeptala se mě po chvíli máma.
,,Myslela jsem, že už tě napadne aby jsi aspoň jednu krabici vzala, ale to tebe ne."
,,Vidíš?! Toho všeho jste se mohli ušetřit, tahání krabic, dešťů, místo toho jsme mohli být doma, kde nejspíš pálí slunce a mohli jsme se cákat u bazénu!"
,,Dost řečí! Vem tu krabici, Lauro!" Poručil mi otec, když se vrátil pro další krabice. Zabručela jsem po vousy, ale přeci jen poslechla.
Vzala jsem tu nejlehčí krabici, která tam byla. Zanesla jsem ji přímo do domu a hodila ji na chodbu. Přiznám se, že jsem se rozhlížela po domu. Byl uvnitř docela pěkný, tedy, chci říct, měl pěkné schodiště. Dřevěné a spirálovitě uspořádané.
Obývák byl o něco horší. Příšerné tapety s květinami, které ho zdobily byly snad z roku nebreč, zažloutlé a oloupané. Podlaha přímo jako dělaná k tomu aby člověk nosil pantofle s deseticentimetrovou podrážkou, alespoň pokud si nechce vrazit do noh třísky o velikosti hřebíků.
Byl to zkrátka hnus. Neváhala jsem a šla se podívat do kuchyně, která byla trochu v lepším stavu. Nevkusná kuchyňská sestava z tmavého dřeva a zeleného kamene byla doslova příšrná, jakoby té zelené už nebylo všude kolem dost.
Nadechla jsem se ašla po schodech nahoru, které skřípaly jako stoleté.
Zhluboka jsem se nadechla a šla zjistit, kde vlastně bude můj nový pokoj, moje nové útočiště....
www.love-my-world.blog.cz

Barby fotky I.

5. září 2010 v 15:12 | Alien |  Barby
Ahojky všem Kelly fanouškům =)
Z ničeho nic jsem si začala prohlížet rubriky každého z Kellys a zjistila jsem, že s Barby tam skoro nic není, rozhodla jsem se to napravit ihned a proto Vám sem dávám 30 fotek krásné Barbarky =) Ani nepochybuji o tom že byste všechny fotky neznali, ale i přesto doufám, že se Vám budou líbit =)
www.love-my-world.blog.cz

Vzpomínkové video - Paddy

5. září 2010 v 10:00 | Alien |  By Me
Tak tohle video je úplně moje první, které jsem kdy vytvořila. Myslím, že jsem ho sem ještě nedávala, a pokud ano, tak se omlouvám =)

0.2.4. - Joey

4. září 2010 v 11:00 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

I can't help myself =) video by me

4. září 2010 v 7:43 | Alien |  By Me
Myslím, že k tomuhle songu nemusím nic dodávat, je  přenádherný a zkrátka mluví za vše sám =)

Bittersweet life 2.část

3. září 2010 v 21:55 | Alien |  Příběhy

2.část

,,Tak jsme tady! Lauro, vzbuď se." Třásla se mnou máma zatímco naše letadlo přistávalo na letišti v Dublinu.
Jen jsem zabručela a rozhlédla se z okénka po velkém městě, které se krčilo hned za letištěm.
,,Tohle že je ten ráj?!" Pomyslela jsem si.
,,Tak jak se ti tady líbí?" zeptal se mě táta a já si zase zahrála na uraženou.
,,Upřímně?" Otočila jsem se k němu a podívala se na něj.
,,Raději ne, půjdu zkontrolovat zavazadla." Oznámil nám a raději se vypařil, než aby se dohadoval se svou náctiletou dcerou.
,,To je v pořádku, tady bydlet nebudeme." Snažila se mě potěšit máma, ale marně.
,,No to doufám!"
,,Proč jsi pořád taková?"
,,Jaká?!"
,,Nevím... pořád se ti něco nelíbí!"
,,A vy se divíte?! To vy jste se chtěli stěhovat, ne já! Ale to nikoho nezajímalo, nikdo se mě na můj názor neptal! Tak mě ušetři těch dotazů!"
,,Takhle se mnou nemluv, Lauro! Nebo tě čeká trest!"
,,To jsi celá ty! Když už něco řeknu, tak je to špatně!"
,,Tak pojďte. Máme před sebou ještě dlouhou cestu." Zakončil naši konverzaci tatík, který se zrovna vrátil a my ho následovaly k našemu "Brouku", kterého zatím stihli přepravit.
I teď jsem se posadila na zadní sedadlo. Narozdíl od rána, kdy jsem měla náladu nic moc teď jsem ji měla doslova zkaženou.
,,To zase nebudeš mluvit?" Zeptal se mě rychle otec, když už viděl že si rozmotávám sluchátka. Jen jsem se na něj podívala a nevěděla co po mě chce. Proto aby měl v duši klid jsem se pokusila na něj nezvyšovat hlas ani nebýt drzá a odpovědět jak oslušně vychovaná dcera, kterou se ze mě snažili vychovat už léta.
,,Tak jak se jmenuje ten poklad?" Zahájila jsem konverzaci, ale zřejmě špatně.
,,Jakej zas?!" Rozčiloval se táta nad nejasností mé otázky.
,,No, to město, kam se tak nadšeně stěhujeme." Odsekla jsem mu, přece na něj nebudu jak med, když on v jednom kuse prská.
,,Jmenuje se Cobh." Odpověděla mi místo něj máma, jelikož byl zaneprázdněn otíráním potu z čela a zatínáním zubů nad mým chováním.
,,Zní to jak nějaká značka žrádla pro křečky."
,,Lauro, ale já už-!!" rozkřičel se, místo toho aby začal řídit.
,,Klid, drahý. Puberta. Radši už jeď, máme před sebou ještě kus cesty." Stiskla mu rameno máma a podívala se mu do očí.
Obrátila jsm oči v sloup a nasadila si sluchátka. Jestli s něma mám promluvit, rozhodně né dneska! Zavřela jsem oči a snažila se usnout, v tom mě ale rušil právě začínající déšť, který nesnášim. No, prosim! To nám to pěkně začíná.
www.love-my-world.blog.cz

0.2.3. - Barby

3. září 2010 v 21:38 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz

The Kelly Family - House on the Ocean ( text + překlad )

3. září 2010 v 14:15 | Alien |  Texty a překlady písní

The Kelly Family

House on the Ocean
( Street Life , 1992 )

Lead Vocal : Paddy


Text

All I ever wanted in my life
was a house on the ocean, with my will.
But something's tell in my eyes
you're not living, you're dieing
in our world.


Please don't die
try not to say good bye
please don't die
try not to say good bye
try not make, make me cry.

All ever wanted to do
is chop wood for my fire, for winter
but all you've go ever being tought
is get a job ann you'll go higher,
in your world.

Please don't die
try not to say good bye
please don't die
try not to say good bye
try not make, make me cry.

All I ever had to do
was with living or dieing, in this world.
All I ever wanted in my life
Was a house on the ocean,
with my will.


Překlad

Všechno, co jsem kdy v životě chtěl,
Byl dům u oceánu, se svým rozhodnutím
Něco mi do očí říká :
Ty nežiješ, umíráš
Ve svém světě

Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím nepřiváděj , nepřiváděj mě k slzám

Vše co jsem kdy chtěl dělat
Bylo sekat dřiví na svůj oheň na zimu
Ale všechno co jsi kdy za mlada posbíral
Dostat práci a šel jsi výš
Ve svém světě

Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím nepřiváděj , nepřiváděj mě k slzám


Všechno co jsem kdy musel udělat
Bylo s žitím nebo umíráním, v tomhle světě
Všechno co jsem kdy ve svém životě chtěl
Byl dům u oceánu
Se svým rozhodnutím


Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím neumírej
Zkus se neloučit
Prosím nepřiváděj , nepřiváděj mě k slzám


New Morals - video by me

3. září 2010 v 7:42 | Alien |  By Me
Tak abych své sliby dodržela, tak Vám sem přidávám další z mé tvorby a to New Morals =) Za několik dní ještě přibudou kreslené pbrázky KF, které jsou sice otřesné, ale snaha se cení xD

Bittersweet life 1. část

2. září 2010 v 14:41 | Alien |  Příběhy

1.část

Zavřela jsem dveře svého pokoje, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Už dávno mi počítání do deseti ke klidu nepomáhalo. Představovala jsem si jaké by to bylo kdyby...
Kdybych například bydlela nadále tady nebo kdybych mohla být aspoň na chvíli šťastná...
Ale to jsem si vážně jen představovala. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a otevřela jsem oči.
Všechno bylo jinak, mé představy se rozplynuly jako pára nad hrncem.
Rozhlédla jsem se po pokoji, ve kterém se hromadili poslední plné krabice. Naposledy jsem se rozhlédla po svém starém pokoji a zatlačila slzy, které se mermomocí draly ven.
,,Tak pojď, už musíme jet." Houkla na mě z předsíně našeho teď už bývalého domu máma.
,,Už jdu!" Houkla jsem nazpátek a můj zrak spočinul na plakát za skříní, kterou jsme tu nechali. Neváhala jsem a šla se podívat, více než polovinu jsem strhla, přesto jsem poznala jeho tvář. Ano, byl to ten krásný, kterého jsem obdivovala. Ale to už je dávno...
Plakát Jimmyho jsem zmačkala a hodila za skříň, tam kam patřil. Otevřela jsem si dveře, d rukou vzala poslední krabici od banánů a společně s těmi ostatními jsem i tuhle složila do kuftu našeho "Brouka". Ano našemu autu jsme tak říkali, bylo zelené jako brouk a svým tvarem připomínalo luční kobylku.
Své tělo jsem složila na zadní sedadlo našeho auta a na uši si nasadila sluchátka. Ano, stěhovali jsme se, už to tak bylo a já se s tím ačkoli jsem nechtěla, smířila. Zatímco se rodiče bavili o tom jak se těší na náš nový, dle mého názoru pekelný dům, kde je věčně zima.
,,Slyšíš mladá dámo?!" Zvýšil táta hlas a já si musela sundat sluchátka.
,,Cože?"
,,Říká se prosím, " Opravila mě máma. A já obrátila oči v sloup, tohle dělala pořád. ,, otec říká, že to bude nádherné. Budeš mít pokoj a z něj přímo výhled na oceán, není to úžasné?"
,,Také si msylím, drahá. Co na to říkáš Lauro?" Obrátil se kě mě a vyčkával na odpověď.
,,Už se nemůžu dočkat." Odpověděla jsem ironicky.
,,To je hrozný! Tý holce se nikdo nezavděčí!" Rozčiloval se stařík při řízení.
,,Radši se soustřeď na cestu, však ona si to tam zamiluje uvidíš sám."
Nemohla jsem ty jejich kecy poslouchat a tak jsem si radši nasadila sluchátka, a čekala než dojedeme na letiště.
Pustila jsem si v diskmanu CD vzpomínkových písní, které mi vypálil Štěpán ještě před mým odjezdem, chtěla jsem vzpomínat, ale když došlo na píseň, která trhla rekordy před čtyřmi lety, An Angel od slavných Kelly Family. Měla jsem po náladě ještě víc. Tahle píseň byla spjata s mými vzpomínkami na svoji o dva roky starší sestru Anette, která před rokem zahynula. Tenkrát jsem slavila své patnácté narozeniny. Anette tou dobou končila směna "V Betě", kam chodila po škole na brigádu. Byla jsem nedočkavá, kdy už přijde domů. Protože mi slíbila, že mě vezme do kina. Ale stále nepřicházela. Zapomněla na mě i na mé narozeniny a dala si tam ještě s kamarádkou colu. Byla jsem naštvaná a smutná. Volala jsem ji a...
,,Kde jsi?"
,,Co?"
,,No, kde jsi, nezapomněla jsi na něco náhodou?"
,,Sakra! Ajo! Promiň mi to, Laurinko. Nějak se mi to vykouřilo z hlavy."
,,Teď už je to jedno! Film už aspoň půl hodiny běží."
,,Vezmu tě na jinej, slibuju. Hned budu doma, dobře? Pak ti to vysvětlím."
,,Nechci na žádnej! A neobtěžuj se! Koukám, že je pro tebe důležitější práce a škola."
,,Ale tak to přece není, Lauro. Za chvíli tam budu...opravdu"

...pohádaly jsme se. Já byla smutná a ona měla výčitky svědomí. Vyčítala si to celou dobu. Pospíchala domů, jen kvůli mě. Uběhla půl hodina a ona stále nikde. Už jsem přestala počítat s tím, že dorazí. Máma mě uklidňovala, že se to může stát každému, že toho má Anette ve škole moc, tak na to zapomněla. A pak zazvonil telefon...
Volali nám přímo z nemocnice. Všichni jsme se tam ihned rozjeli, ale bylo pozdě. Už se nedalo nic dělat...
Od té doby jsem byla uzavřená do sebe. Rodiče mi domlouvali schůzky s psychology, na které mě pravidelně dováželi, tudíž nebylo úniku. Ve škole jsem se stala tou, na kterou si každý ukazoval prstem a něco si šuškal. Ačkoli to rodiče na sobě nedali znát, měla jsem pocit, že za její smrt můžu já. Kolikrát mi domlouvali, že to tak není, že to byla nešťastná náhoda, ale moc dobře jsem věděla jak se věci mají. Byly to vždy nejhorší narozeniny, Vánoce, děsivé ticho, které nás pronásledovalo u každé večeře, její prázdná židle, postel v jejím pokoji, bylo to příšerné. Jakoby se z našich životů, tak do té doby šťastných a veselých, vypařilo všechno světlo, všechna radost... Zkrátka jakobychom přestali žít.
Až teď jsem si uvědomila, že mi po tváři teče horká slza.
,,Ty brečíš?" Zeptala se náhle máma, která si ve zpětném zrcátku toho všimla.
,,Ne, jen mi něco vlítlo do oka." Zalhala jsem.
,,Nemusíš se stydět, Lauro. Je to pochopitelné, měla jsi to tu ráda, ale neboj i tam si najdeš nové kamarády a bude se t itam líbit."
,,Jo snad..." Přinutila jsem se k úsměvu, neměla jsem síly se zase hádat. Bylo to takhle lepší, máma si alespoň myslela, že mé slzy jsou kvůli domu a né kvůli sestře, stejně tak jako si myslela, že už je všechno dávno za mnou...
A tak jsme se ocitli tady... Na pražském letišti, abychom mohli za oceánem začít nový život....



www.love-my-world.blog.cz

0.2.2. - Patriček =)

2. září 2010 v 13:09 | Alien |  Kelly Kusovky =)
www.love-my-world.blog.cz
Nádherná fotka Patrička =) že by s Finbarem? Zkrátka tuhle fotku miluju a doufám, že i Vám se bude líbit =)

No ne but you =) video by me

2. září 2010 v 7:40 | Alien |  By Me
Ahojky všem, tak jsem si říkala že sem dlouho nic nepřibylo do rubriky BY ME. no a tak jsem se rozhodal to napravit, na youtube mám několik videí s KF, ale sem jsem dala jen jedno =) Takže do začátku krásná Patricia s krásným songem =) ( No one but you )

Schwerin - 23. Juli 1994

2. září 2010 v 7:35 | Alien |  Videa
Cover the road =) pěkné video, které vidím poprvé =)